Rozpis ledu
Živé vysílání
Petře, na začátek našeho dlouho plánovaného rozhovoru se vraťme do roku 2007, kdy jsi začínal jako trenér gólmanů v Dukle Jihlava. Kdyby ti tehdy někdo řekl, že budeš trenérem gólmanů nejen u národních týmů Běloruska, Norska, Slovenska, České republiky, s Duklou oslavíš postup do extraligy a tví někteří svěřenci budou hrát v NHL nebo o ní budou bojovat, co bys odpověděl?
Tak asi by mi to připadalo jako fantazie. Opravdu jsem takhle daleko nepřemýšlel a byl jsem rád za to, že jsem po návratu ze zámoří dostal v Dukle šanci pracovat s gólmany. Ale postupem času během pár let jsem si říkal, že by bylo úplně skvělé, kdyby se nám povedlo nějakého jihlavského gólmana – odchovance dostat do NHL. Ale o národních týmech jsem nepřemýšlel, protože jsem na to byl relativně mladý a sbíral zkušenosti. Ale NHL s našimi kluky mi bleskla hlavou a jsem rád, že tam v současnosti máme tři jihlavské gólmany na NHL smlouvách.
Když jsi na přelomu tisíciletí pomalu končil aktivní hráčskou kariéru, kdy ti v hlavě utkvěla myšlenka, že by ses mohl začít věnovat trénování?
Když jsem byl v Americe, tak jsem po sezoně nejezdil domů, jako většina kluků. Já tam byl pět let v tahu. Tím, že jsem nejezdil domů, tak mě přes léto napadla myšlenka, jestli někdo nechce pomoct s trénováním gólmanů. Přijel jsem na takový místní stadion, velký jako jihlavská tréninková hala. Zeptal jsem se, jestli není nějaká šance, že bych jim přes léto mohl trénovat brankáře, že chytám tady na Long Beach. Souhlasili, že by to bylo super a tím se to rozvinulo.
Pokud se ohlédneme za třinácti sezonami, jak moc se za tu dobu změnila pozice trenéra gólmanů? Přeci jen, dovolím si tvrdit, že na přelomu tisíciletí byla tato pozice na evropských kolbištích hodně v plenkách a řemeslo trenéra gólmanů zažilo v ČR velký boom až v posledních deseti patnácti letech, nebo to vidíš jinak?
Změnilo se to dramaticky. Spousta týmů ani trenéra brankářů neměla, nevěnovala se tomu pozornost. Nyní má spousta týmů v NHL nebo v KHL třeba i dva trenéry gólmanů pro A-tým. Je vidět, že se to posouvá a je to nutností.
Ptám se záměrně kvůli tomu, že Miroslav Svoboda se několikrát nechal slyšet, jak je třeba pro něj trenér gólmanů důležitý. Že ho třeba v Šumperku neměl a stejně tomu bylo, když byl v předminulé sezoně na farmě farmy Nashville…
Já si myslím, že v dnešní době pro gólmana trenér brankářů prostě tak důležitý je. Tím více, pokud brankář byl někde v organizaci, kde trenér brankářů působil a dělali spolu suchou přípravu, přípravu na ledě i videorozbory ze zápasů a z tréninků. Míra si na to u nás v Jihlavě zvykl a myslím si, že mu to v kariéře pomohlo. Byl se mnou ve spojení, když byl v zámoří. Konzultovali jsme spoustu věcí a bylo z něj cítit, že mu trenér gólmanů chybí. Že se nikam neposouvá, že nevidí, kde dělá chyby a nikdo ho na ně neupozorňuje, až na malé výjimky. To byl asi jeden z faktorů, proč se rozhodl pro návrat do Evropy.
Vraťme se ještě do tvé druhé sezony trenéra gólmanů, tzn. do ročníku 2008/2009. Tehdy jsi vyjma Dukly dostal příležitost i jako trenér gólmanů a videokouč u reprezentace do 18 let, s kterou jsi byl na mistrovství světa U-18. Jak na tuto první velkou zahraniční akci vzpomínáš? Tehdy jsi spolupracoval se silným triem Mrázek, Mazanec, Novotný, přičemž první stále působí v NHL a druhý se u ní ještě loni pokoušel…
Vzpomínám na to rád, mám na to relativně dost vzpomínek. Bylo to pro mě dost prestižní a byl jsem rád, že jsem mohl být u nějaké české reprezentace. Ač to byli osmnáctiletí kluci, pořád šlo o mistrovství. Bylo to pro mě velké a bral jsem ho prestižně. Parta gólmanů byla dobrá. Mrázek byl nejmladší gólman, takže do zápasů ani nezasáhl. Chytal Mazi a Filip Novotný. Ale bylo to fajn, navázal jsem první spolupráci s Markem Sýkorou a s Frantou Musilem. Bylo to zajímavé a prostě dobrá zkušenost.
O dvě sezony později jsi zamířil na první zahraniční angažmá. Byl jsi trenérem gólmanů v Dinamu Minsk a dostal ses do běloruské reprezentace. V České republice kolikrát špatně vnímáme, že na trenérské řemeslo jdou zahraniční kouči (Draisaitl, Krupp, ve fotbalu Stramaccioni). Setkal ses s nějakou takovou nedůvěrou i v Bělorusku nebo je tamní prostředí nastavené jinak?
Já jsem se právě setkal jen s pozitivními ohlasy. Rusové nebo Bělorusové to mají nastavené tak, že nás vnímají jako dobrý hokejový národ, jako kamarády a spřízněnou duši. Oslovovali nás „Český specialist.“ Opravdu nás přijali dobře a první dvě sezony se nám povedlo i play-off, o to bylo vše sladší. Zkušenost to byla dobrá a mám na Minsk jen nejlepší vzpomínky.
V Dinamu to byl při tvém prvním angažmá v sezonách 2010/11 a 2011/12 takový „babylon“, trénoval jsi amerického gólmana (Esche), domácího Mezina a Fina Oksu. O rok později zůstal jen Mezin a naopak přišli Kanaďan Lalande a Nor Haugen. Jak na toto období vzpomínáš, v jaké řeči jsi hlavně komunikoval?
S cizinci anglicky, to bylo dobré. Když jsem přišel na první sezonu do kempu, tak tam byl Andrej Mezin a Vitalij Koval, jeden z běloruských reprezentačních gólmanů, mj. velice dobrý, velký a statný brankář. Na prvním týmovém mítinku na mě pokukovali, jak se se mnou budou dorozumívat. Nevěděli, jestli mluvím anglicky nebo rusky. Oba ale uměli velice dobře anglicky, takže jsme začínali na angličtině. Pak Koval odešel jinam, ale já se samozřejmě snažil do sebe dostat ruštinu, chodil jsem na kurzy a měl jsem i ve škole ruštinu. Netrvalo mi naučit se jí až zas tak dlouho.
S mladými běloruskými gólmany jsem se snažil komunikovat rusky a také Marek Sýkora chtěl, abych mu všechno překládal do ruštiny – předzápasové porady, videorozbory, na střídačce i během zápasů – jelikož jsme měli asi dvanáct cizinců. Bylo to v tomto směru náročné, jelikož to nebyly mateřské jazyky. Poslouchat ruštinu a hned překládat do angličtiny bylo náročné, ale zároveň super škola. Mladí běloruští gólmani byli rádi, když se mnou mohli mluvit anglicky. Bylo to pro ně přínosné a pomohli jsme si takhle navzájem.
Během prvního roku v Dinamu jsi byl trenérem gólmanů u běloruského národního týmu a v druhém roku v Minsku u Norska. Jak se klubová práce liší od reprezentační?
Je to trošku jiné v tom, protože trenér gólmanů se na mezinárodní úrovni snaží sledovat jejich fyziku, zda nejsou moc unavení, jak na tom jsou, mluvit s nimi a držet je v pozitivní náladě, aby si věřili, jelikož šampionát je krátkodobý turnaj. Sledují se také brankáři soupeře, abychom odhalili jejich slabiny a snažili se jich využít, což je ale i během sezony u týmů. Program mistrovství je ale trošku odlišný, protože ve skupině se hraje třeba sedm zápasů během jedenácti dnů. Je to trošku jiné, ale je vždycky potřeba k brankářům přistupovat individuálně.
Konzultoval jsi s tehdejšími hlavními trenéry Běloruska, respektive Norska, výběr gólmanů na mistrovství světa?
Ono to vcelku bylo jednoduché u těchto reprezentací. Tolik brankářů na světové úrovni nemají. Nevybírali jsme z velkého množství brankářů. Bylo to dané a jasné. S trenérem a asistenty se vždycky nominace konzultuje, ale u těchto reprezentací to bylo takové rychlé.
Když v polovině další sezony vrátil do Minsku, byl mezi gólmany i Pekka Rinne, dnes hvězda Nashville. My jsme spolu hovořili o tom, že jste se těsně minuli, což tě asi hodně mrzí…?
No určitě, mrzí mě to. Šlo o pár dnů. Měl jsem v Dinamu začít třetí sezonu na pozici gólmanů. Jenže přišel finský kouč a ten mi sliboval, že budu v Minsku trénovat nadále a pak si nakonec vzal svého finského kamaráda. Sešlo z toho, Dinamu se v sezoně nedařilo a vypadalo to na změny. Vedení Dinama mě kontaktovalo a volali mi i brankáři – Lars Haugen s Kevinem Lalandem, kteří tehdy v Dinamu působili s Pekkou Rinnem a střídavě chytali i za minskou Junosť. Říkali mi, že s trenérem gólmanů nejsou spokojení a nedělá s nimi, co potřebují. Kluci byli třeba na večeři a volali mi, kdy přijedu. Lars mi říkal, že i se na mě těší i Pekka Rinne díky tomu, co na mě slyšel, a bylo by fajn, kdyby se se mnou potkal. Chytal v Minsku, jelikož v NHL měla tou dobou výluku.
K výměně hlavního trenéra i trenéra brankářů došlo s koncem stávky v NHL. Vyměnili se trenéři, já jsem přijel a Pekka Rinne odjel. Dopadlo to takhle. Sezona ale byla zajímavá i v tom, že Lars Haugen a Pekka Rinne nebyli ve statistikách v době výměny ani v první třicítce. Lars byl nakonec mezi brankáři po základní části jako druhý nejlepší gólman v KHL. Bylo vidět, že kluky hokej po výměně trenérů bavil, udělali jsme kus práce a bylo to o něčem jiném. Play-off nám pak bohužel uteklo jen o dva body.
Vedle Rinneho chytal v Dinamu i Jan Šelepněv, který odchytal sezonu 2018/2019 ve Vsetíně, kde je trenérem gólmanů bývalý jihlavský kouč brankářů Roman Peschout. Ptal se tě třeba na něj, zjišťovali Valaši něco u tebe?
Určitě, Roman mě kontaktoval, že shánějí gólmana. Janko se mnou byl ve spojení víceméně i ty poslední dvě tři sezony, kdy hledal angažmá a ptal se, zda o něčem nevím a měl zájem jít do Dukly. Říkal jsem mu, že tady brankáře máme, ale že Vsetín by mohl hledat. Spojil jsem je s Romanem, aby spolu komunikovali. Roman měl ode mě informace na Janka a pomohli jsme mu, aby působil ve Vsetíně.
Během trenérského angažmá u národních či klubových týmů jsi spolupracoval s gólmany z Norska, Finska, Švédska, Běloruska, Kanady, Ameriky nebo České republiky. Určitě je to těžké na porovnání, ale jak se jednotlivé gólmanské národy liší? Dá se říct, kteří gólmani jsou třeba nejpracovitější, kteří jsou naopak spíše takoví volnomyšlenkáři apod.?
Pracovitostí jsou na tom na této úrovni všichni podobně. Tady se už neschová nikdo, kdo by chtěl být líný a něco šidit. Spíše je to o mentalitě, o povaze. Seveřani jsou trošku jiní, zvláštnější. Bělorusové a Rusové trenéra poslouchají tak, že by se rozkrájeli. Kanadský gólman byl v přístupu perfektní, Američan Esche byl trošku zvláštní i v NHL a tak se projevoval i u nás. Ale já se vždy snažím pracovat se všemi individuálně a snažím se přizpůsobit tomu, co gólmani potřebují. Byla to jedna z věcí, která mě v kariéře strašně obohatila, že člověk dělá s mnoha brankáři z různých národností a jiných mentalit. Přijít jim na kloub, vyjít s nimi. To je to, co trenéra vždycky posune dále.
A samozřejmě ses rychle naučil i nějaká ta slova, která nejsou běžně publikovatelná…
Z každého jazyka se člověk naučí pár slovíček, ale ne všechny se dají zvěřejňovat. To je ten základ, který člověk pochytí nejrychleji (usmívá se).
Dukla 2020: Velký rozhovor s Petrem Jarošem, první část
Sdílejte článek
