Rozpis ledu
Živé vysílání
Na mistrovství světa 2011 vedl Petr Jaroš gólmany u národního týmu Běloruska, o rok později koučoval na stejné úrovni norské maskované muže. K trénování národního týmu se vrátil o dva roky později, kdy v sezoně 2014/2015 vedl Slovensko. „Bylo to perfektní a byl jsem opravdu rád, že mě pan Vůjtek s generálním manažerem Otou Sýkorou tehdy oslovili. Vzpomínám na to jen v dobrém. Hokejově nám sice turnaj nevyšel a v Ostravě jsme se nedostali do čtvrtfinále, ale poznat pana Vůjtka pro mě bylo obrovské. To, jak pracuje s hráči, s jakým klidem a rozvahou o hokeji přemýšlí a komunikuje, jaký je profesionál… Hrozně mi připomínal Marka Sýkoru. Je vidět, že tito dva trenéři jsou zkušení,“ vzpomíná na tuto svou kariérní část a pokračuje: „Bylo to pro mě opravdu přínosné, protože já jsem takový trenér, který někdy zareaguje trošku rychleji a tito trenéři mají více rozvahy. V tomto to bylo pozitivní, úžasná spolupráce a zkušenost. A nejen s nimi. Třeba asistent Vladimír Országh a Peťo Bielik, který dělá sportovního psychologa, hrozně jsme se sblížili. Ale to samé platilo u brankářů. Jánko Laco je svým přístupem i povahou zlatíčko. Jak on pracoval a choval se, bylo příkladné. To samé Braňo Konrád. Vytvořili jsme dobrou partu a zkušenost fakt byla dobrá,“ domnívá se.
Když hráč obleče dres národního týmu své země, říká se, že je to nejvíce, čeho může dosáhnout. Podobné je to i s trenéry, koučovat seniorskou reprezentaci své země se poštěstí jen pár vyvoleným. Bylo to i pro Petra Jaroše nejvíce? „Určitě. Bylo by špatně, kdyby byli hokejisté nebo trenéři, kteří by nechtěli být u národního týmu. Byl jsem překvapený, že si mě k českému národnímu týmu vybrali. Nepočítal jsem s tím, tak nějak se s lidmi z českého hokeje neznám. Bylo to pro mě překvapení, za které jsem byl samozřejmě rád a snažil jsem se odvést maximum,“ těší zpětně uznávaného brankářského kouče. U seniorského národního týmu působil nakonec necelé tři sezony a zažil dvě mistrovství světa, světový pohár a olympijské hry, a samozřejmě i Euro Hockey Tour turnaje.
Na světový hokejový pohár v roce 2016 tehdy byla do českého týmu nominována trojice Mrázek, Neuvirth, Pavelec. Zřejmě šlo o nejsilnější trojici, kterou Petr Jaroš u jednoho týmu měl. „Asi to tak bylo. Co se zkušeností v NHL týče, tak určitě. Musím zase říct, že spolupráce se všemi třemi brankáři byla dobrá. Kluci na této úrovni pracují všichni. Komunikace s nimi, věci, které jsme dělali na videorozboru i na ledě... Trenéra to obohatí, protože jsem se i těch kluků ptal, jak pracovali s trenérem brankářů v NHL, abych měl větší rozhled. Bylo to zajímavé a turnaj byl jedinečný,“ ohlíží se za Světovým pohárem, přičemž v zámořských médiích se tehdy hojně spekulovalo, zda bude český tým konkurenceschopný. Dokonce zněly i hlasy, že by bylo lepší, kdyby se čeští hráči připojili k výběru Evropy. Tím spíše, že v prvním utkání Kanada porazila Českou republiku vysoko 6:0. „My jsme jeli na světový pohár v dobrém rozpoložení. Každý tým na každou akci, na kterou jede, chce hrát co nejlépe a chce uspět. To bylo jediné, co jsme měli v hlavách. Nikdo nevnímal, co se o českém hokeji píše, protože to už je takové ohrané. Dělali jsme pro to všechno maximum,“ říká Petr Jaroš k tehdejšímu unikátnímu turnaji. Český tým poté podlehl výběru Evropy 2:3 v prodloužení a právě tato porážka stála české hokejisty postup do semifinále, jelikož Evropané skončili v tabulce druzí se čtyřmi body. Národní tým se tak rozloučil turnajem tím, že porazil Američany 4:3.
Nebyla to ale jediná zkušenost Petra Jaroše se zámořským hokejem, jelikož turnaj se hrál v kanadském Torontu ve slavné hale Air Canada Centre. Jihlavský rodák si vyzkoušel i Development kemp týmu NHL Detroitu Red Wings. „Bavili jsme se o tom se scoutem Detroitu Jirkou Fischerem. Chtěl jsem se do nějakého kempu v NHL podívat, abych nabral zkušenosti a měl nějaké kontakty. Jirka Fischer mě spojil s trenérem brankářů Detroitu, který trénoval Petra Mrázka. Věděl, že měl Petr po světovém poháru smlouvu na další sezonu v Red Wings a věděl, že s ním budu pracovat. Chtěl, abychom mu co nejlépe pomohli, aby pro Rudá křídla i pro národní tým chytal tak, jak všichni očekávají, a aby to pro nás bylo přínosné. Bavil jsem se se zástupci Detroitu, zda by bylo možné, abych se k ním připojil. Oni k mému překvapení souhlasili. Byl jsem za to rád,“ popisuje, jak se přes domluvu s bývalým bekem Rudých křídel Jiřím Fischerem domluvil na kempu u týmu NHL. „Bylo super být v organizaci Red Wings. Jezdit na ledě s Chrisem Cheliosem (legendární americký obránce, v NHL 1917 zápasů – pozn. aut.) a s hlavním trenérem Jeffem Blashillem, jenž působil i u amerického národního týmu. Tato zkušenost byla přesně tím, co jsem chtěl. Abych viděl, jak na této úrovni všechno funguje. Znám jazyk, jejich mentalitu, deset let jsem v Americe žil a je to pro mě něco jako druhý domov; takové přirozené. Chtěl jsem mít tuto zkušenost, abych si otevřel obzor a pokukoval po něčem takovém do budoucna,“ vrací se kempem z roku 2017, přičemž celému kempu jsme věnovali tento rozhovor.
Zkušenosti z nejslavnější světové klubové hokejové soutěže tak Petr Jaroš získal. Ale mohl nahlédnout pod pokličku i jednoho z nejslovutnějších a nejbohatších týmů z KHL – Metallurgu Magnitogorsk. Jak? „V létě 2019 se mi ozval Josef Jandač s myšlenkou, že by rádi posílili trenérský štáb, co se trénování brankářů týče. Ptal se mě, zda bych měl zájem přijet v létě do Německa, do Garmisch-Partenkirchenu, připojit se na dva týdny k Magnitce a pracovat s brankáři. Přičemž pak by se vidělo, zda bychom se domluvili na další spolupráci. Byl jsem za to rád, protože mě to mohlo zase nějak obohatit. Tím spíše, že v týmu působil brankář Vasilij Košečkin, který vyhrál olympijské hry, mistrovství světa a má za sebou spoustu úspěchů, třeba je dvojnásobným šampionem v KHL. K němu tam byl brankář Stanislav Galimov. Už jsem takhle jednou v jednom z minulých let vypomáhal Spartaku Moskva, když byl na kempu v ČR. Trenéři Dukly a vedení mi to umožnili, dva týdny utekly rychle a udělal jsem tady v Dukle pro kluky nějaký program, aby fungovali,“ popisuje svojí anabázi v proslulém lyžařském středisku Petr Jaroš a následně nechává nahlédnout ještě více do kuchyně bohatého týmu, ba co víc – jak prozrazuje, nebylo daleko k bližší spolupráci. „Pracovali jsme dva týdny na ledě na suchu a opět to bylo super, jelikož člověk byl opět na takové vyšší úrovni, tréninky i kvalita byla rychlejší, byl to prostě takový světový hokej. S Vasilijem Košečkinem jsme dělali spoustu věcí, protože je to vysoký dvoumetrový gólman. Tak, aby zbytečně nechytal nějak vyjetý a jeho pohyb byl kratší a rychlejší, aby pracoval efektivněji. Byl jsem překvapený, že po dvou dnech pochopil, že to s ním myslím dobře. Začal plnit pokyny a jako parta jsme si sedli. Metallurg tam měl i svého trenéra brankářů, s kterým jsme trénování konzultovali. Pak za mnou přišlo vedení Magnitogorsku s tím, že byli spokojení a že se bavili i s brankáři, jak to vidí a i oni chtěli nějakou spolupráci. Tedy že bych do Magnitogorsku každý měsíc létal na deset dní jako trenér brankářů – konzultant. Ale pak bohužel Pepu Jandače po třech utkáních „vyndali“. Byla v tom i nějaká politika, protože čekali na Ilju Vorobjova (Metallurg trénoval už předešlých šest sezon, byl i trenérem ruského národního týmu a na sezonu 2018/2019 si odskočil do Petrohradu – pozn. aut.) Pepa za nic nemohl, takže to padlo. Ale byl jsem rád za zkušenost, protože to byl zase hokej na úrovni,“ dodává a souhlasně pokyvuje, že Metallurg Magnitogorsk je opravdu tak slovutný a extrémně bohatý klub. „Ve městě je obrovská ocelárna, kde pracuje většina lidí z Magnitogorsku. Majitel klubu a jeho hlavní sponzor je zároveň majitelem oceláren.“
Možná se nyní ptáte, zda jsme nevynechali část kariéry Petra Jaroše u českého národního týmu na olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu. Tomu se budeme věnovat v poslední části třídílného interview, která bude z většiny o Dukle Jihlava. V ní zažil „PJ“ velký úspěch, když podceňovaný tým v sezoně 2016/2017 postoupil do extraligy. Mnoho lidí se tehdy divilo – podobně jako před příchodem Davida Honzíka – proč do klubu přichází Miroslav Svoboda, jenž navíc v prvním přípravném utkání inkasoval od Olomouce šest branek. Jihlavský trenérský kouč si však byl Mírou jistý, že musí mít kvalitu, když byl také draftován do NHL. „Snažil jsem se mít nějaký přehled a znalosti o brankářích, které do Dukly bereme. Byl jsem přesvědčený, že když sem půjde, tak to bude dobré. S Mírou jsem komunikoval prakticky celou sezonu před příchodem, protože jsme ho měli v Jihlavě na nováčkovském kempu národního týmu. Pak jsem ho sledoval a komunikovali jsme, když byl v Havířově i v Šumperku. Tak nějak jsme jeho příchod pekli celou sezonu, aby vyšel. Brankáři, kteří sem přijdou, jsou nebo nejsou na něco zvyklí, co by mělo nebo nemělo být. Takže chvíli trvá, než se dostanou na nějakou úroveň. Musí splňovat nějaké požadavky. Snažím se s nimi pracovat, máme v tom systém i taktiku. Ale nemáme kouzelný prsten, abychom jím otočili a měli obratem nějakého extra brankáře. Trvá to. U Míry mě ani výsledky v přípavě nezvyklali, že on není to, co potřebujeme,“ hlásí Petr Jaroš.
Před startem sezony 2016/2017 tak měl Petr Jaroš jako jihlavský kouč gólmanů k dispozici Miroslava Svobodu (21 let) a Jakuba Škarka (16 let), kteří tedy byli dohromady mladší než tehdejší trojka Lukáš Sáblík (39 let). „Je fakt, že jsem nad tím takto na začátku sezony nepřemýšlel. Měli jsme dva mladé gólmany, mladé kluky, kteří prostě měli před sebou kus práce. Moc mě těšilo, že jsme došli takhle daleko a byli schopní probojovat se do baráže, kde jsme statečně bojovali. Míra měl obrovskou fazonu, vychytal nám to. Kuba měl také náročnou sezonu, protože v průběhu baráže odjel na mistrovství světa hráčů do 18 let, k tomu škola, střídal různé kategorie, reprezentace. Byl to obrovský úspěch, že se to takhle povedlo,“ myslí si třiačtyřicetiletý trenér brankářů a zároveň poodkrývá, kdy se dozvěděl o tom, že Miroslav Svoboda po sezoně odejde do Plzně. Tuto informaci totiž některá média v průběhu baráže pustila ven. „Já si to přesně nepamatuji. Vím, že jsem nějakou informaci měl, protože extraligové kluby hledají v Chance Lize ty lepší hráče. Nikdo nemohl tehdy tušit, že extraligu vybojujeme, nikdo neměl křištálovou kouli. Kdybychom jí měli a věděli to, tak tady Míra samozřejmě zůstal. Kluci, co hrají první ligu a hrají jí dobře, mají nabídky z extraligy a přemýšlí o nich. To byla věc, kterou jsem mu samozřejmě v té době přál a my nevěděli, jak to dopadne,“ uzavírá Petr Jaroš druhou část rozsáhlého interview.
Dukla 2020: Velký rozhovor s Petrem Jarošem, druhá část
Sdílejte článek
