Rozpis ledu
Živé vysílání
Jak se vůbec stane, že hokejista po maturitě zcela otočí svůj dosavadní život a vydá se za „velkou louži“? Odpověď je v podání Daniela Dvořáka až hodně jednoduchá, ovšem pro další hokejisty, kteří se chtějí vydat v jeho šlépějích, může mít značnou váhu. „Abych se přiznal, tak to si nepamatuji. Doma jsme probírali, co bych chtěl dělat po maturitě a já jsem věděl, že bych chtěl jít studovat vysokou školu a zároveň hrát hokej na nějaké úrovni. Právě studium v USA nabízelo tuhle možnost a navíc jsem se mohl zdokonalit v angličtině. S výběrem školy mi pomáhala jedna paní z Brna, která se zaměřuje na sportovce a studium v USA. Nakonec jsem stejně ale po prvním roce přestoupil na jinou školu,“ říká hokejista-student a sympaticky přiznává začátečnický ostych. „Samozřejmě jsem byl nervózní, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Ale nebyl jsem jediný zahraniční student na škole, takže jsme si navzájem pomáhali,“ ohlíží se za svými začátky v hlavním městě státu Colorado.
V novém prostředí je vždycky důležité zapadnout a ukázat se v dobrém světle. Navíc, když člověk cítí zájem lidí z strany domácí země, je vše jednodušší. „Američané jsou vždycky strašně unešení ze zahraničních studentů a hodně se zajímají, jaké to je u nás doma, co je rozdílné, co je stejné. Také je hodně zajímá náš pohled na věci, protože rádi debatují. Je to pro ně takové zpestření,“ usmívá se Dan a podotýká, že i zapadnutí mezi hokejisty v mančaftu bylo dobré. „Se spoluhráči to bylo úplně v pohodě. Na „rookie party“, která se koná před začátkem sezóny, jsme se poznali a všechno bylo bez problému. Já měl štěstí, že u nás v týmu jsou všichni přátelští,“ opět vzpomíná na své začátky. „Ale musím říct, že pokud by spoluhráči neviděli, že pracuji pro tým a chci pomoci našemu týmu vyhrávat, tak by to bylo mnohem těžší. Je pravda, že cizinci musí být mezi těmi lepšími v týmu, jinak si najdou na jeho místo Američana. Konkurence je totiž obrovská, máme šest pětek,“ zdůrazňuje Daniel Dvořák.
Pro obyčejného českého fanouška je hodně těžké vyznat se v systému zámořských univerzitních soutěží. Poměrně snadné je to u seniorských profi lig, kde je jedničkou NHL a po ní následuje farmářská AHL. Ale univerzitní soutěže? Nezasvěcení budou jistě rádi za Danielovo vysvětlení. „To by vydalo na deset stránek,“ směje se mladý hokejista. „Co se týče hokeje, tak tady jsou dvě hlavní univerzitní ligy. NCAA a ACHA. NCAA je to nejlepší, co univerzitní hokej nabízí. Je rozdělena do dvou kategorií D1 a D3. V D1 hrají i draftovaní hráči a někteří po univerzitní sezoně naskočí do NHL nebo AHL, jako Cale Makar nebo Charlie McAvoy,“ vyjmenovává Daniel Dvořák a ihned vysvětluje i druhou univerzitní ligu. „ACHA je rozdělena do tří kategorií. ACHA D1 je výkonnostně podobná NCAA D3. Poté je ACHA D2, kterou hraji já, ale je to hodně komplikované, protože nejlepší týmy z D2 poráží dobré celky z D1. Každý tým si sestavuje svůj vlastní rozpis zápasů v ACHA a tabulka se poté hodnotí na základě tří kritérií (výhry/prohry, síla soupeře a rozdíl ve skóre), přičemž každé kritérium má jinou váhu. Týmy hrají proti sobě i z různých divizí, takže hrajeme i proti týmům z D1. Hrát nějakou divizi není jen o výsledcích, ale třeba o počtu diváků,“ popisuje složitý systém, který je možné najít i na webu eliteprospects.com.
Nabízí se tak porovnání s českými juniorskými soutěžemi. Daniel Dvořák je totiž odchovancem jihlavského hokeje, prošel si žákovskými i extraligovými kategoriemi a v sezoně 2012/2013 dosáhl na bronz v kategorii staršího dorostu. „Je to strašně těžké porovnávat, protože hokej na malém hřišti v USA je úplně jiný než na letištích v Česku,“ směje se s odkazem na užší zámořská kluziště. „Určitě by bylo zajímavé si zahrát zápas a srovnat. Myslím si ale, že nejlepší týmy v ACHA by bez problémů vyhrály juniorskou soutěž. Záleží tým od týmu, protože některé celky by i dorostenci Dukly porazili bez problémů. Největší slabinou je právě nevyrovnanost týmů,“ poukazuje na rozdíly mezi mančafty. Ovšem vypichuje i velká pozitiva. „Na druhou stranu, hlavní přednosti ligy jsou hráčské nasazení a různorodost zápasů, protože kromě konferenčních zápasů hrajeme s ostatními soupeři jednou ročně. Každý zápas se jede na sto procent, protože každý chce dokázat, že je nejlepší,“ hlásí ke zdravé soutěživosti, ze které by měl určitě radost (nejen) trenér A-týmu Viktor Ujčík.
Během tří let v zámořské soutěži se Daniel Dvořák vyšvihl do role týmového lídra a zejména letošní sezona byla z jeho strany extrémně povedená. Sbíral jedno ocenění za druhým, během 31 zápasů nashromáždil 87 bodů (29+58), což je více, než za dvě předešlé sezony dohromady. „Uplynulá sezona byla moje nejlepší v kariéře, celé naší lajně to hodně sedlo. Do každého zápasu jsme chodili s tím, že dáme dva tři góly. Obrovský úspěch byl postup na národní mistrovství, které bylo bohužel zrušeno kvůli pandemii koronaviru COVID-19. Letos jsme totiž měli šanci na celkové vítězství,“ mrzí Daniela Dvořáka předčasné zrušení soutěže. „Nejvíce si vážím zvolení do Druhého týmu v celé ACHA D2 lize. Tam byly vybrány dvě lajny a dva brankáři ze všech hráčů ze skoro 200 týmů a já jsem byl právě zvolený v druhé lajně. To hodně potěšilo, protože nikdo jiný z našeho týmu na tohle ocenění nikdy nedosáhl,“ má radost z úspěšného ročníku.
Úspěchy Daniela Dvořáka v ACHA
Sezona 2019/2020: Druhý tým v All-American (celá liga) První tým v All-West Region První tým v All-Conference Academic All-American – studentské ocenění – dostává každý nad určitý průměr známek Rekord – nejvíce bodů v sezoně v týmu (81) Třetí v kanadském bodování ligy Šňůra 19 zápasů s alespoň jedním bodem – 60 bodů během té doby Asistent kapitána týmu Vítězství týmu v regionálním play-off – postup na národní mistrovství Vítězný tým konference – play-off (neporažení v konferenci celou sezonu) Druhé místo v asistencích v bodování ligy Nejvíce přesilovkových bodů v týmu (druhý v celé lize) Nejvíce přesilovkových asistencí v celé lize (24) Rekord – nejvíce asistencí v sezoně v týmu Sezona 2018/2019: Druhý tým All-Conference All-star tým Conference pro turnaj konferencí (All-star víkend) Vítězný tým konference – základní část a play-off Druhý v bodování týmu a nejvíce gólů v přesilovce týmu
Danielovi se dařilo také na studentském poli. Při plánování rozhovoru pro redakci Dukly byl totiž vyhlášen nejlepším studentem fakulty za uplynulý akademický rok. Tuto cenu dostane jen jeden student z fakulty, který graduuje – dodělá daný rok bakaláře. „Není to hokejové ocenění. Jmenuje se to 2019-2020 Outstanding Student Award for the College of Business. V doslovném překladu to je Cena pro výjimečného studenta Business fakulty,“ upřesňuje výborný student.
Častým steskem českých teenagerů hrajících v extralize nebo první lize bývá, že se profesionální hokej dá jen těžko skloubit se školou. Mnozí učitelé totiž nevychází studentům-hokejistům vstříc z hlediska individuální výuky. Když se pak hodinu a půl po půlnoci vrátíte například ze sokolovského tripu a druhý den vás čeká ve škole náročná hodina, neřkuli test, nejde o nic příjemného. „Také v USA je samozřejmě časově náročné skloubit hokej, školu a brigádu dohromady. Moc volného času se nenajde, ale pokud se na to člověk soustředí a dá do toho všechno, tak se to dá zvládnout bez problémů. Tréninky a zápasy jsou naplánované mimo školní hodiny; až na výjimky,“ sděluje Daniel Dvořák a hned zdůrazňuje, že se velká váha klade na studijní výsledky. „Co se týče prospěchu, tak se na něj dbá hodně. Pokud hráč zaostává ve výuce, tak nemůže trénovat a hrát, dokud se nezlepší. Navíc to je v pravidlech soutěže, která udávají, jaký minimální prospěch a počet kreditů hráč musí splnit každý semestr. Pokud to nesplní, tak nemůže hrát zápasy po celý následující semestr a to je docela velký trest,“ potvrzuje starou známou pravdu, že největší trest je zakázat hráči hraní hokeje. „Není to ale tak hrozné, hráč musí mít průměr nad „céčka“ což je trojka u nás doma. Studium je na prvním místě a pak až hokej,“ dodává „Dvořka“.
Povědomí mnoha lidí ve vzdáleném zahraničí je o naší republice nebo českém hokeji pořád mrzké. Pokud se v zámoří zeptáte, co si lidé vybavují o České republice, dostane se Vám mnohdy odpovědi typu „Československo“ apod. „Spoluhráči určitě mají o českém hokeji vědomí. Samozřejmě znají veškeré hráče NHL a speciálně Pavla Francouze a Martina Kauta, protože ti hrají tady v Coloradu. Někteří se dokonce osobně znají s Milanem Hejdukem, takže podvědomí tady určitě je,“ vyjmenovává současné hráče Avalanche nebo výjimečného českého hokejistu, který se stal legendou v dresu Lavin. Vždyť Milan Hejduk získal v Coloradu trofej Maurice „Rocket“ Richarda pro nejlepšího střelce NHL. „Taky se mě vyptávají, jak to chodí u nás v Česku a jak se daří Dukle a tak. Vždycky se hecujeme a sázíme, když hrají Češi proti USA na šampionátu nebo olympiádě,“ usmívá se Daniel Dvořák, který také šíří slávu mateřské Dukly v zahraničí.
Dalším šiřitelem dobrého jména Dukly – a ke vší úctě k Danielovi – výrazně slavnějším, je klubový odchovanec a gólman Calgary Flames David Rittich. I na vzájemné setkání dvou Jihlaváků v zámoří již několikrát došlo. „S „Ríťou“ jsem se viděl snad pokaždé, co přijede hrát do Colorada. Musím mu poděkovat, protože mi vždycky sežene lístek a vždy to je parádní zápas. Také si vždycky najde čas po zápase na rychlý pokec, než musejí odjet. Vážím si toho,“ potvrzuje, že „Big Save Dave“, jak Davidu Rittichovi v NHL říkají, zůstal stále tím skromným klukem. „Na zápasy Colorada v NHL se snažím chodit co nejvíce, ale záleží na různých okolnostech. Byl jsem tak na šesti až osmi zápasech každou sezónu. Pepsi Center (aréna Colorada Avalanche – pozn. aut.) je hned naproti mé škole. Něco jako v Jihlavě,“ povídá.
Tři roky v Denveru je už poměrně dlouhá doba. Nabízí se tak otázka, zda Daniel Dvořák po dokončení studia zůstane v USA nebo se vrátí zpět do České republiky. „Momentálně dokončuji bakalářské studium. V mém plánu je zůstat v USA a udělat si MBA titul. Co bude potom, to se uvidí. Záleží na mnoha faktorech a jaká bude situace ve světě. Myslím si ale, že v určitý čas bych se chtěl vrátit zpátky domů,“ nastiňuje plány do budoucna Daniel Dvořák a závěrem rozhovoru přichází s poměrně cennou radou pro hokejisty-studenty, kteří by chtěli razit podobnou cestu jako on. „Co bych poradil? Upřímně, nejlepší by bylo jít hrát hokej na střední školu do USA, protože to pak otevírá dveře nabídkám z NCAA D1 univerzit. Je téměř nemožné jít hrát rovnou z Česka, protože někteří trenéři nemají přehled o kvalitách soutěží v České republice. Navíc většina týmů „rekrutuje“ hráče v brzkém věku kolem 16 – 17 let. Kdyby někdo měl zájem vydat se podobnou cestou, určitě ať se nebojí mě kontaktovat, rád pomůžu a vysvětlím detaily,“ nabízí sympaticky Daniel Dvořák.
Sdílejte článek
