Trenére, zkuste fanouškům na úvod prozradit, čím jste si vším během své hráčské i trenérské kariéry prošel…
K hokeji mě přivedli rodiče, tehdy u nás v Pelhřimově začínala první sportovní třída. V mládeži jsem prošel i Jihlavou a Havlíčkovým Brodem, chvilku jsem byl i ve Slávii. Poté jsem pár zápasů odehrál ještě v Brodě v první lize a od té doby jsem se vesměs pohyboval ve druhé lize, kde jsem hrál za Kutnou Horu a rodný Pelhřimov. Trenérské řemeslo mě pak ještě zavedlo do Českých Budějovic.
S trénováním jsem ale začal ještě předtím doma v Pelhřimově. Uvědomil jsem si, že mě práce s dětmi naplňuje a proto jsem se tomu začal věnovat na plný úvazek. I proto pak přišla nabídka od Motoru, kde jsem se během šesti let dostal od nejmenších až po juniory. Prožil jsem tam krásné roky.
Zaujalo mne, že jste odehrál dvě sezony v Rumunsku. Čemu jste se tam přiučil?
Už je to strašně dlouho, co jsem tam byl. Vlastně téměř deset let. Když odbočím od hokeje, otevřelo mi to oči v tom, že se v Česku máme strašně dobře. Když se člověk vydá takto na východ, ocitne se v úplně jiném prostředí. Asi bychom si měli vážit toho, jak se u nás žije. Co se týče hokeje – úroveň byla víceméně druholigová, pár týmů by u nás ale patřilo spíše do kraje. Navázal jsem tam kontakt například hráči ze Švédska a zase jsem poznal něco nového. Rozhodně se jednalo o zajímavou zkušenost, díky které jsem se někam mohl posunout.
Čeho si zatím ze svého hokejového životopisu nejvíce vážíte?
Nedá se říct, že bych měl v hokejovém životě nějaké velké úspěchy, ale hodně si vážím toho, že jsem vloni dostal příležitost být hlavním trenérem výběru Vysočiny na olympiádě dětí a mládeže. Byla to pro mne obrovská čest a jsem za to moc rád.
Co pro vás znamená možnost účastnit se projektu IIHS? Pokud se nepletu, už jste v minulosti na kempu trénoval…
Je to tak, před snad devíti lety jsem byl ve finském Tampere. Vnímám to tak, že se jedná o super projekt, který klukům ukáže třeba i to, jak nejen hokejový život funguje mimo republiku. Mají možnost konfrontace s jinými hráči, trenéry i mentalitou. Může jim to pomoci i z výchovného hlediska a třeba i po jazykové stránce. Češi i Finové fungují poměrně dost jinak, kultura obou národů je odlišná. Pro kluky je to super zážitek a v mnoha směrech jim to může otevřít oči. Úplně stejné zkušenosti to navíc přináší i nám trenérům. Snad se nám kluky povede někam posunout, protože letošní ročník je podle mě opravdu kvalitní a je v něm spousta šikovných kluků.
Rozvoj lidský by tedy v rámci školy měl být postaven na úplně stejnou úroveň, jako ten hokejový?
Já to tak určitě vnímám. Ve finále je o tom celý sport, děti musíme vychovávat. Samozřejmě chceme, aby tam ta výkonnost byla, ale zároveň musíme produkovat lidi se správnými hodnotami a chováním. Děti jsme samozřejmě vybírali podle nějakého talentu, ale zároveň jsme se dívali také na jiné než sportovní aspekty.
Kromě vás jsou v trenérském týmu další čtyři kouči. Podle čeho jste si kolegy vybíral?
Bylo pro mě důležité, abychom si spolu sedli, fungovala tam nějaká chemie a měli jsme podobný názor na hokej a také na výchovu. Myslím si, že se to podařilo. Jsou tam kluci, kteří mají zkušenosti a zároveň jsou nesmírně pracovití. Zároveň jsem chtěl i v rámci trenérů udělat výběr napříč celým krajem Vysočina, aby tady nebyli pouze kluci z Jihlavy. Jsem rád, že chlapi nabídku přijmuli, známe se se všemi delší dobu a věřím, že budeme dobře fungovat.
Kromě práce v mládeži Pelhřimova a kempu IIHS se podílíte i na projektu Hockey Talent Academy. Můžete to nějak přiblížit?
Když jsem měl čas, tak jsem před lety začínal spolupracovat na hokejových kempech v Pelhřimově u pana Pytlíka. Pak jsem šel do Budějovic a František Mrázek mě oslovil, jestli bych s ním nechtěl jezdit na kempy do německého Inzellu, pak jsem jezdil i na Slovensko. Většinou se jedná o akce pouze o prázdninách, abych nezasahoval do své práce v klubu.