Rozpis ledu
Živé vysílání
Pane Holube, sice pracujete na jihlavské pobočce České unie sportu, kolem IIHS se už nicméně pohybujete řadu let. Můžete zavzpomínat, jak jste se k projektu dostal?
Začnu hezky od začátku. Česká unie sportu nebyla úplně na začátku projektu v roce 2010, když IIHS vznikala v hlavách pana Ščerbana a jeho finské protistrany, na začátku diskutovali o hokeji a výchově v jednotlivých zemích a postupem času to začali rozvíjet. Prvního ročníku v roce 2011 jsme se ještě neúčastnili a připojili jsme se až o jeden rok později, kdy jsme sondovali možnosti spolupráce nejen s hokejovou školou, ale také s jinými sporty.
Proč jste se v rámci regionální pobočky ČUSu rozhodli, že se na akci chcete podílet?
Projekt se nám zalíbil z několika důvodů. Jakožto Česká unie sportu jsme jakousi střechou pro velké množství sportů, proto jsem tehdy přišel s myšlenkou toho, že by se v podobném formátu dalo pracovat i s dalšími sportovními odvětvími. V té době jsme o tom začali diskutovat, psal se zhruba rok 2013. Začali jsme proto hledat další sporty, které by se chtěly zapojit. Projekt je totiž zcela unikátní, nejde v něm totiž pouze o sport.
O co všechno v něm tedy jde?
Kouzlo je v tom, že jsou do něj zapojovány i další věci, které na první pohled úplně nemusí být vidět. Děti se poprvé setkávají s tím, že se musí vyjadřovat v cizím jazyce nebo ve hře jsou třeba s parťákem, kterému vůbec nerozumí a je vychovaný v úplně jiném prostředí. Na tohle všechno se musí naučit adaptovat. Tyto aspekty mají obrovský přínos pro vývoj dětí i mimo ledové plochy. Jistě, samozřejmě je kladen velký důraz na sportovní stránku, stále se jedná o výběr těch nejlepších, ale rozhodně se nezapomíná ani na další důležité faktory, díky kterým můžeme děti posouvat i jako lidské bytosti. Tohle nás strašně oslovilo, a proto jsem hledal další sporty, kterým bychom tohle mohli nabídnout.
Podařilo se?
V prvních letech spolupráce s hokejovým kempem jsme vše osahali a v dalších letech jsme pak začali řešit možnosti florbalu, fotbalu, basketbalu a orientačních sportů. To byly v rámci Vysočiny sporty, které o něco podobného měly zájem. Nakonec se nám podařilo propojit od roku 2015 florbal. Ten v kraji zažíval boom a v rámci tohoto sportu má samozřejmě Finsko obrovský zvuk. Florbal pak byl čtyři roky součástí mezinárodní sportovní školy až do roku 2018.
A co další sporty?
O basketbal neměla zájem finská strana, protože v prázdninovém termínu byl v Tampere obrovský mezinárodní basketbalový turnaj, na kterém byly stovky týmů. U fotbalu to nakonec nebylo zajímavé z výkonnostních důvodů pro českou stranu a u orientačních sportů jsme zase ztroskotali na tom, že ve Finsku je v tomto směru sezona spíše v zimě, zatímco u nás v létě.
Následně asi předpokládám situaci nepomohla ani pandemie, kvůli které se několik let nekonala ani spolupráce hokejová…
Ano, máte pravdu. Pandemie zabrzdila celý sport, tento projekt nevyjímaje. Ale naštěstí se v roce 2023 podařilo panu Ščerbanovi tento skvělý projekt obnovit a zachránit, i když se vracíme k modelu hokejové školy. Jak se ale říká, nikdy neříkej nikdy a já doufám, že se možnost širší spolupráce více sportů zase objeví. Podmínky jsou nicméně po všech stránkách čím dál tím náročnější.
Jak přesně jsou vlastně nastaveny podmínky fungování mezi ČUSem a Duklou Jihlava, která celý projekt zaštiťuje?
Snažíme se panu Ščerbanovi a celému vedení projektu vypomáhat s administrativou, ale do řízení nebo vedení projektu vůbec nemluvíme. Máme pouze vymezený okruh kompetencí, kterým věnujeme čas a peníze. Hodně důležitým partnerem a řekl bych zásadním pro realizaci projektu je pro organizátory Kraj Vysočina, který si celý projekt vzal za své a je jedním ze stěžejních prvků úspěšnosti projektu. Díky podpoře Kraje Vysočina se projekt mohl posunout na úplně jinou kvalitativní úroveň.
Co vás vlastně na projektu nejvíce baví?
Úplně všechno. Už jsem to nakousl v mých předchozích odpovědích. Život není jenom o sportu, nýbrž je o vztazích, způsobu chování a reakcích na určité situace. Tady ale děti mohou propojit úplně všechno a získávají životní zkušenosti, které by nikde jinde nabrat nemohly. Ve dvanácti letech zjišťují, že ze dne na den může všechno být úplně jinak. V Česku jsme zvyklí, že rodiče do všeho mluví, tady ale tu možnost nemají, dostat se během akce mohou pouze do hlediště.
Kam by se mohla International Ice Hockey School posouvat v dalších letech?
Všechno je to podmíněno financemi, lidským potenciálem a také zájmem o tento projekt ze strany finských partnerů. Strašně bych byl rád, kdyby se nám podařilo k hokeji zase přidat nějaké další sporty. Někdy se lidé ptají, proč nejsou do projektu zapojeny i další země. To je jednoduché – když chcete mít svatbu, potřebujete nevěstu a ženicha, kteří spolu chtějí být. Zde je to podobné. Každá země nebo sport má jinou představu, pro jedny je třeba určitá země atraktivní z hlediska sportu ale nikoliv z hlediska života, pro někoho je to zase obráceně a tak dále. Život je prostě různorodý, a proto je tak krásný.
Každopádně kdybychom opravdu měli nějakou možnost rozšíření, bylo by strašně důležité udržet kvalitu projektu. IIHS je projekt na špičkové úrovni a určitě by nepřipadalo v úvahu, aby kvalita šla dolů na úkor přidaného sportu. To by nebyla správná cesta.
Sdílejte článek
