Jak to viděl maskot: úvodní vystoupení je za námi

Hned na začátku mi řekli, že si mě nevybrali proto, abych jim do všeho kecal. Nevím proč, možná už jsou tahle místa v klubu obsazená. Nebo s nimi jednoduše nepočítali. Každopádně i takový rys je v podstatě jenom člověk (tedy vlastně zvíře), který chce občas říct svůj názor. A proto jsem se rozhodl psát na těchto stránkách Maskotův deník.

Dobře, dobře, já vím, název je možná malinko fádní, ale na nic lepšího jsem zatím nepřišel. Snad později. Ostatně času dost, máme na to přece celou sezonu. A jak říkávala moje rysí babička: co můžeš udělat dnes, odlož napozítří a získáš dva dny volna. Takže se pohodlně usaďte, začínám.

DEN PRVNÍ

Hned od rána jsem měl plné tlapy práce. Kdybyste jen tušili, co je s takovou přípravou zápasu starostí... Mně z toho všeho bláznění šla hlava kolem, a to mě první den ještě relativně šetřili. Nakonec jsme ale všechno zvládli a já mohl konečně vyjet na led. Řeknu vám, nebylo mi zrovna dobře po těle. Raději jsem vynechal i oběd, stejně by se mi do toho staženého žaludku nic nevešlo.

Ale vy jste byli skvělí, takže ze mě nervozita spadla hned po pár odrazech na bruslích. Ze všeho nejvíc jsem se ovšem těšil, až si plácnu s jihlavským týmem. Snad jsem nikoho nevynechal. S matikou jsem na tom nikdy nebyl nějak dobře, takže spíš jen doufám, že počet 22 hráčů sedí.

Začátek zápasu byl super, dvacet vteřin, střela a gól. Co si budeme povídat, žádnou závratnou rychlostí ten puk neletěl, ale doplachtil, a to je důležité. Taky se mohl v půlce letu zastavit, nebo si ho mohl vrchlabský brankář na poslední chvíli všimnout, což by byla obrovská škoda.

Úspěšným střelcem se stal Daniel Hodek. Jak jsem se dozvěděl, byl na tom ve středu hodně podobně jako já. Taky si vlastně prožil takovou premiéru, i když jen obnovenou. Na Horáckém zimním stadionu hrál soutěžní utkání znovu po nějakých dvou a půl letech. Na tak dlouho jsem teda já z domova nikdy neodešel. Holt v tomhle jsou lidi jedničky...

Ale zpátky k utkání, další povedená akce byla pomalu na cestě. Tentokrát zakončoval kapitán Oldřich Bakus. Pro mě už jen Baky, od středy jsme totiž kámoši. Nevím, jestli už jsem vám to stačil říct, ale dost si potrpím na chytré hokejisty. Jinými slovy, i já ve svém plyšovém provedení jsem poznal, že tenhle člověk nemá hlavu jenom na helmu.

Škoda, že soupeř ještě do konce třetiny snížil. 2:1 nezaručoval žádný klídek, spíš byl varováním pro všechny kardiaky. Což taky později potvrdila druhá třetina. Jednogólový náskok se rázem proměnil v jednogólovou ztrátu. Měl jsem malinko pocit, že se naši kluci necítí zrovna dobře, jako by byli nachlazení. A možná se ani není čemu divit, vždyť dveře na naši trestnou lavici byly každou chvíli dokořán.

No a pak přišla poslední část a s ní i porážka 3:4. Těsná, ale počítá se. Kluci si zřejmě o přestávce dali horký čaj, protože už se zase pohybovali viditelně svižněji. Jenomže jim někdo asi upiloval mušku na hokejkách. Tedy asi nejvíc to bylo v závěru vidět na Petru Štrachovi. Ještě teď mi zvoní v uších ta jeho střela do tyče.

Nedá se nic dělat, porážka nepotěšila, ale taky se z ní nestřílí. A v tuhle chvíli musím znovu vzpomenout na babičku a její: první vyhrání z kapsy vyhání. Takže hlavu vzhůru, už v sobotu jdeme znovu na plac, čeká nás Havířov.

Tak a to je asi všechno, co jsem vám chtěl dneska sdělit. Díky za trpělivost a příště se na vás zase budu těšit.

P.S. Ještě maličkost. Zatím nemám jméno a do matriky mě bez něj nezapíší. Mohli byste mi prosím zkusit nějaké vymyslet. Stačí napsat na redakci těchto stránek, já už si pak nějaké vyberu sám. A pokud možno, Plaváčky, Čumáčky a jinou havěť raději rovnou vynechejte. Díky.

Sdílejte článek