Maskotův deník, díl pátý: Vítězná jízda pokračuje

Do Jihlavy ve středu dorazili Lvi z Ústí nad Labem. Přiznávám, že se mi podlomily nohy už když jsem viděl, jak vystupují z autobusu. Je to sice jedna kočkovitá rodina, ale stejně. Vždyť ještě na jaře patřili mezi elitu a zas tak moc ten svůj mančaft neobnovili. Z tohohle soupeře jsem měl fakt strach už hezkých pár dnů. A když jsem se svěřil doma, odvětila babička, že není nutné stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Jenomže on zase tak daleko není, razíme tam už ve středu. A vlastně jsem vůbec nepochopil, proč do toho ten Brod tahala, když já se bál Ústí. Ale to už je teď jedno. Každopádně jsem evidentně nebyl sám, kdo z těch severočeských Lvů padl na zadek. Naši kluci v první třetině taky nevypadali zrovna sebevědomě. Naštěstí to ale trvalo právě jen tu jednu třetinu.

Koho poznáš podle slov?

To, že na světelné tabuli svítilo po dvaceti minutách skóre 0:1, byl skoro zázrak. I když v tomhle případě má ten zázrak jméno, do rodného listu mu zapsali Milan Řehoř. Nebýt jeho, tak opravdu nevím, nevím. Od druhé části se ale k němu přidali i všichni ostatní. Zřejmě si uvědomili, že je na čase víc bojovat, už třeba jen proto, že na zbabělce dějiny nikdy nepamatují.

Hned v úvodu prostředního dějství se v přesilovce parádně trefil Láďa Rytnauer. Řeknu vám, tenhle střelec s dredama na hlavě má fakt ukázkově seřízená mířidla. Bylo vyrovnáno, a konečně začaly obavy opouštět i mě. Ono totiž, a to si musíme přiznat, na tom Ústí nebylo nic extra. A už vůbec ne extraligového. Docela mě tihle chlapíci zklamali. Čekal jsem od nich mnohem víc.

A pomalu se blížil konec. Strach už docela zmizel, spíš jsem byl lehce nervózní. Možná taky z těch chytrých a rádobyodborných komentářů, které kolem někteří jedinci sypali z rukávu. Zase jsem si v tu chvíli vzpomněl na babičku, která vždycky říká: Osla poznáš podle uší, hlupáka podle slov. Tak to tedy v případě některých lidí fakt sedí naprosto přesně, babi.

Kapitán, jak má být

Ale zpátky k hokeji. Necelých pět minut před koncem se vypravil ústecký gólman Dušan Salfický na vyjížďku za branku, a to neměl dělat. Nastřelený puk totiž najednou změnil směr a dopadl k nohám našeho snajpra Ládi. Slyšel jsem, že tomu místu, odkud trefil prázdnou klec, někdo říká nulový úhel, ale já bych spíš řekl, že to bylo ještě nějaký kus pod nulou.

Taky jste si všimli, že ve chvíli, jako byla tato, dostane najednou čas dva úplně jiné rozměry. Zatímco pro tým, který vede, se začnou minuty natahovat, pro prohrávající mančaft letí jako bláznivý. Ani tentokrát to nebylo jiné, tedy do doby, než si vzal slovo Olda Bakus. Já to říkám pořád, kapitán, jak má být. Přece nenechá své spoluhráče a fanoušky nervovat až do samotného závěru, prostě tam hodí ještě jeden kus navíc a 3:1 už dává jistotu všem.

No prostě jak už jsem řekl v úvodu, máme na kontě další tři parádní body a před námi v tabulce už jsou jenom tři soupeři. Takže držte palce, lidičky. V sobotu pošlu kluky do Olomouce a kdo ví, třeba bude mít naše tabulková jízda vzhůru další pěkné pokračování.
Mějte se prima

Sdílejte článek