Rozpis ledu
Živé vysílání
V sobotu dorazil Hradec Králové a já si chvilku před zápasem uvědomil, že se nám nějak rozrostla střídačka. Řeklo by se, že jednoho člověka navíc si v takovém mumraji snad ani nejde všimnout, jenomže tohle byl můj nejvyšší nadřízený!
Takže mi to samozřejmě nemohlo uniknout. A vám se s tím svěřuji už jenom proto, že mě moje rysí babička vždycky učila: Když už si někoho důležitého všimneš pozdě, snaž se ho pak všemožně přesvědčit, že jsi o něm věděl hned od začátku, jen jsi ho zkrátka nechtěl obtěžovat.
A to jsem fakt nechtěl, protože bylo naprosto jasné, že šéf má plné ruce práce. Neustále kluky honil (to se mimochodem pozná tak, že rukama kroužíte ve směru dopředu), křičel na ně a burcoval. Až jsem se bál, že z přemíry snahy snad sám skočí na ledovou plochu, nebo ho možná stihne nějaká slabost. Nakonec to ale odnesly jenom jeho hlasivky. Což občas není tak úplně špatné. Tiché nadávky šéfa mají přeci jen jemnější dopad na hlavu hříšníka.
PĚT MINUT JE PŘÍLIŠ
Ale zpátky k hokeji. Dlouho se hrálo bez gólů, a to já osobně nemám moc rád. Urputné bránění, alias prešovský beton, se ostatně většinou líbí hlavně trenérům. To vám znám jednoho kouče, který by chtěl, aby i exhibiční zápasy končily maximálně výsledkem 2:1. Ale to jen tak na okraj. Až v 36. minutě se v oslabení prosadil Dan Hodek. Super, konečně gól a ještě navíc do té správné sítě.
Už jsem se těšil na výhru, byť jen hubenou, když přišlo vyrovnání. Takové SUCHÉ bylo, ale platilo a tak jsme si dali ještě pětiminutový nášup. Tedy ne úplně pětiminutový, protože on to Olda Bakus až do konce nikdy nevydrží. Těsně před koncem to prostě utne a dva body jsou doma.
FINSKÝ HONZA POD PALBOU
O den později dorazil Chomutov. Tihle chlapíci měli být postrachem letošní sezony, ale to se mi nezdá. Jestliže pávě oni mají nahánět strach, tak to jsem rys nebojsa. Nic zázračného jsem od téhle mezinárodní skupiny neviděl. Na body jsme s nimi určitě měli, jenže...
Jenže jsme nedali góly. Tedy víc, než ty tři. Hlavně ve druhé třetině jsme přitom byli podstatně lepší. Chudák Milan v brance musel být jednu chvíli úplně zmrzlý, naopak na druhé straně si chomutovský Honza Lundell dlouhé minuty užíval finskou saunu. A vzhledem k tomu, že si v ní doslova liboval, jsem pojal podezření, že už si ji v minulosti nejednou vyzkoušel.
No nic, jedeme dál. Prostě jsme prohráli těsně 3:4. Ale tentokrát mi to tolik nevadilo, měl jsem opravdu pocit, že kluci nechali na ledě téměř maximum. To se pak i porážka přijímá mnohem lépe. Nebo ne? Navíc jsme pořád sedmí, takže žádné velké drama.
DIPLOMAT ZA KAŽDOU CENU
Ovšem ve středu ve Vrchlabí bych doporučoval vyhrát, přeci jenom ty odstupy zadních pronásledovatelů jsou minimální a taky by se mohlo stát, že povalíme sešupem o několik pater níž. Ono u cesty nahoru se jeden hodně zadýchá, ale pořád lepší, než si při pádu pořádně natlouct.
Jo, skoro bych zapomněl, chtěl jsem se zmínit ještě o jedné věci. Tedy spíš o třech pruhovaných zebrách, které se v neděli pochybovaly po ledové ploše Horáckého zimního stadionu společně s hokejisty. I když, teď nevím, jak přesně svůj názor na ně formulovat. Chtěl bych se totiž v budoucnu stát diplomatem, a když jsme se s tímhle přáním jednou svěřil svojí rysí babičce, reagovala: V tom případě se nauč posílat lidi do pr...(pralesa zřejmě) takovým způsobem, aby se tam těšili.
Krásný den vám všem a příště zase nenapsanou. Váš Maskot.
Sdílejte článek
