OBSÁHLÝ ROZHOVOR: Chtěl jsem skončit na vrcholu, vzkazuje Bakus

Oldřichu, kdy vlastně jeden z nejlepších hokejistů první ligy stál poprvé v životě na bruslích?
Někdy v těch 6 letech. Na hokej mě přivedli rodiče. Můj strejda tady kdysi chytal za Duklu, takže k hokeji jsem měl blízko. Za všechny mládežnické celky jsem hrál v Jihlavě.

Začínal jste tedy na jihlavském – nikoli třebíčském ledě – jak se spousta lidí mylně domnívá.
To je přesně věc, kterou bych rád uvedl na pravou míru. V sobotu jsem se v Mladé frontě dočetl, že jsem Třebíčák, což absolutně není pravda. Já jsem se narodil v Jihlavě a s Třebíčí mám společného pouze to, že jsem tam 5 let hrál hokej. Vždycky jsem tam ale dojížděl z Jihlavy. Moji rodiče i prarodiče jsou z Jihlavy. Určitě nejsem rodilej Třebíčák, ani nevím, kde se tahle fáma vzala. Asi to vzniklo tím, že jsem tam pět let hrál.

Po těch pěti letech jste se vrátil do Dukly. Tehdy, v sezoně 00/01, se Jihlava rozhodla nakupovat třebíčské kapitány - krátce po vás se stejným směrem stěhoval i Roman Hlouch a Petr Altrichter.
Tenkrát tady byl Gusta Žák a Jarda Holík. Gusta mě koupil a já jsem za to strašně rád, protože v dalších letech bych se těžko do Jihlavy dostával. Tenkrát bylo období, kdy moc peněz nebylo a oni mě museli z Třebíče koupit, protože jen tak by mě Třebíč nepustila. Stál jsem totiž hodně peněz. Já jsem byl rád, že jsem doma a že můžu hrát za Duklu.

Už ve svých 23 letech jste dostal kapitánské céčko a od té doby nebyla jediná sezona, kdy by funkci kapitána místo vás převzal někdo jiný.
Je fakt, že bejt nějakých 13 let kapitán je dlouhá doba. Ale je to taky určitým způsobem o štěstí. Většinou, když jsem někde začínal, zrovna tam končili starší hráči. A jak tehdy v Třebíči, tak i v Jihlavě byl vždycky dobrej kolektiv. Já se to vždy snažil hecovat a v té kabině to dávat nějakým způsobem dokupy, takže asi kvůli tomu jsem to céčko dostal.

„Kapitánovat“ 13 let určitě není sranda. Zvlášť, když jste jako jediný z mužstva oprávněn k diskusi s rozhodčími. Co vlastně vy a rozhodčí?
(usměje se) Tak rozhodčí, to je kapitola sama pro sebe. Víte, mě vadí rozhodčí, kteří jsou arogantní, nechtějí se o ničem bavit nebo neuznají svou chybu. Uznal jsem, když za mnou rozhodčí přijel s tím, že situaci neviděl, a tak neví, jak to má posoudit. Tohle je v pohodě. Rozhodčí jsou taky lidi.

Pořád se však bavíme o první lize. O Vás se říká, že jste extraligový hráč, který extraligu nikdy nechtěl hrát. Co je na tom pravdy?
Nebylo to tak, že bych extraligu hrát nechtěl, ale tehdy, když mi bylo dvacet let, tak jsem žádnou konkrétní nabídku nedostal. Když ty nabídky přišly, už jsem byl v Jihlavě a nikam jít nechtěl. Už jsem byl starší a chtěl být doma.

Přesto jste se na pár zápasů mihl v dresu Sparty, Třince nebo Litvínova. V té době vás nelákalo střihnout si jednu dvě sezony v nejvyšší soutěži?
Tak samozřejmě, kdyby přišla nějaká extrasuper nabídka, tak bych se rozmýšlel jinak. Nikdy však ta nabídka nebyla taková, abych se rozhodl odejít z Jihlavy. Měl jsem například možnost hrát za Litvínov nebo Liberec, ale nikdy to nebylo tak lákavé. Nemyslím finančně, beru to z celkového pohledu. Já jsem v Jihlavě v té době bydlel s přítelkyní, měl jsem tu rodinu, později začal podnikat. Zkrátka jsem tu byl spokojený.

Nemrzí vás takhle s odstupem času, že jste měl aktivní kariéru zrovna v době, kdy Dukla poněkud ustoupila ze slávy a brouzdala jen po kluzištích první ligy? Hráč s takovým talentem měl určitě navíc než na druhou nejvyšší soutěž. Narodit se o nějakých 20 let dříve...
To se takhle nedá říct. Je ale zajímavé, že v té době, kdy jsem přecházel mezi dospělé byl v Jihlavě problém v jedné věci. Bylo to rozdělené na dva týmy. SK Jihlava a Dukla. Dukla tehdy žádnou mládež neměla, patřilo pod ní jen Áčko. Takže bylo těžké se z těch mládežnických celků SK Jihlava probojovat až do Dukly. Pokud Dukla nějakého hráče chtěla, musela ho z SK koupit.

Vy jste se přesto, ikdyž oklikou přes Třebíč, do A týmu Dukly dostal. Během 11 sezon v Jihlavě jste hrál s řadou vynikajících hokejistů. S jakým spoluhráčem vám to na ledě nejvíc klapalo?
V Dukle jsem nejprve hrál s Martinem Koudelkou a Petrem Mokrejšem. To nám šlapalo perfektně. Ale i později s Láďou Rytnauerem, Tomášem Čachotským nebo s Danem Hodkem jsme si rozuměli. Nerad bych na někoho zapomněl. Nepamatuju si ale, že by to s někým vyloženě neklapalo. Se všema klukama, s nimiž jsem hrál v jedné lajně jsme se vždycky nějak domluvili.

V sezoně 03/04 jste si 4 zápasy dokonce zahrál s Viktorem Ujčíkem, který se v Dukle rozehrával po zranění...
Na to se zapomenout nedá. Ujča je vynikající hráč. Byl hodně roků v reprezentaci a i během jeho krátkého působení v Jihlavě dal jasně najevo, že je skvělý hokejista.

Viktora Ujčíka jsem zmínil záměrně. Před časem se vyjádřil, že by se nebránil návratu do Jihlavy. Myslíte, že už dozrál čas? Mohl by po Vás převzít roli vůdce týmu?
To záleží na Viktorovi. On má ještě stále extralize hodně co dát a podle mě v ní ještě zůstane. Ale to říkám jen můj pohled na věc. Je to spíš otázka na něj.

Dobře. Pojďme zpátky k vám. Co bylo pro vás v hokejové kariéře nejsilnějším zážitkem?
To byl ten rok, co jsme postoupili do extraligy. Byla tady neuvěřitelná atmosféra. Málokdo nám věřil, že Budějovice dokážeme porazit. O to větší byla euforie, když se nám to podařilo.

A zrovna v roce 2004, kdy si jihlavská Dukla vybojovala extraligovou příslušnost stávkovala zámořská NHL.
No, bylo tady spousta vynikajících hokejistů. Namátkou v Litvínově hrál Šlégr, Reichel, za Spartu nastupoval David Výborný, kterej tu se mnou v Jihlavě hrál až do 4.třídy. Takže to bylo takové zajímavé porovnání si proti sobě po letech zahrát. Zapomenout se nedá ani na Jardu Jágra, protože to je jasně jeden z nejlepších hokejistů na světě.

No a právě hokejisté ze zámoří jasně vyčnívali nad extraligovými hokejisty. Dukla měla v kádru jen jediného playera se zkušenostma z NHL, Petra Buzka. I to byl jeden z důvodů, proč z toho bylo poslední místo.
Tak na jednu stranu bylo pro lidi dobré, že viděli hráče, které by za normálních okolností nemohli vidět. Ale soutěž pak byla o to kvalitnější a ty zápasy byly těžké. Každý tým měl alespoň jednoho borce z NHL. Tam nebyl jedinej tým, kterej by někoho takovýho neměl. Nevím, jak by to tehdy dopadlo, kdyby ta výluka nebyla. Těžko říct...

Výluka v NHL Dukle jednoznačně nepomohla. Nebylo tehdy ale hlavní chybou, že extraligové posily přicházely až v průběhu sezony. Kdyby tady byli hráči jako Lubina, Vostřák či Janků od začátku, třeba by se tabulka narýsovala jinak.
Víte, tohle je těžké. Je třeba si říct, jaké tehdy byly v Jihlavě finanční možnosti. Jak reálné bylo z toho rozpočtu si někoho koupit. Nejvíc poznat to pak bylo po sestupu. Sami víte, kolik hráčů z toho kádru tady zůstalo... Teď je jasné, že na extraligu jsme měli mít silnější mančaft. Ze začátku jsme těžili z euforie. Porazili jsme Litvínov, Kladno, Slavii, ale postupem času prostě bylo znát, že naše mužstvo nebylo konkurenceschopné ostatním týmům.

A přišel pád do první ligy. Další roky Jihlava začala mírně uvadat. Jedním z pozitivních momentů byla návštěva prezidenta Václava Klause na zahajovacím zápase ročníku 07/08. Pamatujete si na to?
Jasně. Začínali jsme doma s Ostravou a bylo domluvené, že pan prezident přijede. Paradoxní bylo, že hned v druhém kole byl pan prezident v Šumperku, kde jsme znovu hráli my. Říkal jsem mu, že proti Ostravě nám moc štěstí nepřinesl. A jiné to nebylo ani v Šumperku, kde jsme zase prohráli. (smích)

V Jihlavě je známo, že tlak novinářů je velký. Jaký jste měl Vy vztah k médiím?
Média dělají celému mančaftu před veřejností obraz. Je pravda, že v Jihlavě to kolikrát úplně ideální nebylo. Co jsem si párkrát četl nějaké rozbory zápasů, tak jsem kroutil hlavou, že ten novinář na tom utkání snad ani nemohl být. Ale hokej je sledovaný sport a asi to tak musí být.

Na jednu věc jste si naopak stěžovat za celou kariéru nemohl – zdravotní stav, že?
Je to pravda. Celou kariéru se mi vážnější zranění vyhýbala. Nějaké ty drobné stehy nepočítám. Až loni jsem měl tříštivou zlomeninu zápěstí.

Na tvrdý zákrok vrchlabského Filipa tedy jistě nevzpomínáte v dobrém. Tříštivá zlomenina zápěstí není zrovna malicherná újma. Vy jste však po necelém měsíci nastoupil zpět do rozjetého prvoligového vlaku.
Tak doktoři mi říkali, abych to ještě tři čtyři týdny nechal v klidu. Měl jsem tam nějaké šrouby a nebylo to příjemné, ale sezona zrovna finišovala a já chtěl v play-off pomoct mužstvu, tak jsem do toho šel.

A opět jste patřil k nejlepším hráčům. Ostatně jako právě uplynulou sezonu. Po ní jste se však rozhodl pověsit brusle na hřebík.
Je to tak. Ale nebylo to tím způsobem, že bych po posledním zápase přišel do kabiny a řekl: Končím, čau! Musím přiznat, že o tomhle kroku už jsem byl rozhodnut před začátkem sezony. Chtěl jsem lidem ještě něco předvést, aby vzpomínali v dobrém. Jednoznačně jsem si přál končit na vrcholu, dobrou sezonou a ne tím, že po zranění ruky a dlouhé pauze oznámím konec. Tak to vyšlo na tenhle rok. Vím, že v Dukle je výborný trenér Petr Vlk s Patrikem Augustou. Hokej v Jihlavě začal mít vzestupnou tendenci. No a pro mě, téměř ve 36 letech, byl nejvyšší čas skončit.

Jsou ale i výjimky. Pro některé hokejisty je 36 let ideální věk k produkci toho nejlepšího hokeje.
Já se přiznám, že nejsem zastáncem toho, že člověk by měl hrát do 40 let. Hrát někde za zásluhy. To už musí nastoupit mladší a táhnout ten mančaft. Nechci tím říct, že ten, komu je víc jak 36, už nemá mužstvu co dát. Podívejte na Martina Straku. Ten může hrát třeba do 42 let a bude tam pořád nejlepší, protože to je absolutně výjimečný hráč. Já to ale beru podle sebe a zhodnotil jsem si, že je ideální čas končit.

Jak jste sám řekl, už po loňské sezoně jste váhal, zda pokračovat s hokejem. Ale nebyl jste sám. Podepsáno neměla většina zkušenějších borců. Fanoušci se obávali, že Dukla vyjede pod novým koučem Vlkem na led s partou juniorů. Nakonec nejen, že všichni zkušení zůstali, ale přišli další (Padělek, Jeslínek). Teď s odstupem času už snad můžete říct, co bylo tím zásadním zlomem, že během krátké chvíle se všichni zkušení rozhodli v Dukle zůstat. To jste si společně sedli a řekli „Tak chlapi, pojďme společně ještě za tu Duklu minimálně sezonku dát“?
To ne. Každej si smlouvu řeší sám. Ono se to rozebírá mezi fanoušky po každé sezoně. Ten bude končit a ten odejde, ale nikdy to tak hrozné není. I na příští rok si myslím, že ten mančaft zůstane víceméně stejnej. Ti kluci, co tady teď jsou, tu na 99 % zůstanou, ať už jde o Rosťu Malenu nebo Tomáše Ficence. U některých hráčů záleží na tom, jak se domluví vedení týmů. Rapidní změny podle mě ani po této sezoně nenastanou. Ale znovu říkám, že je to jen můj subjektivní dojem.

Oldřichu, fanoušci včas vycítili, že se ve vzduchu vznáší odchod jihlavského kapitána do hokejového důchodu a po čtvrtém zápase s Chomutovem skandovali: „Oldo, zůstaň!“ Jaký to byl v tu chvíli pocit?
Nebylo to jednoduchý. Hrál jsem tady přes 10 let. Diváci byli super. Zejména v poslední době, kdy jich začalo chodit tolik. Na Znojmo přišlo přes 5 tisíc lidí! To tady od té extraligové anabáze nebylo. Ale já jsem se teď prostě rozhodl skončit. (na chvíli se odmlčí) Prostě ten čas přišel. Fanouškům na dálku děkuju a znovu říkám, doufám, že na mě budou vzpomínat v dobrém. Snad jsem té Dukle něco dal.

Tak o tom snad nikdo nepochybuje. Zkuste si teď představit, že Dukla se bude v další sezoně (nedejbože) topit u dna tabulky a jednatel Ščerban vás bude přemlouvat, abyste oprášil brusle a jako Blanický rytíř přijel jihlavský hokej zachránit. Jaká by byla vaše reakce?
Tak zaprvé, Dukla bude hrát nahoře v tabulce, takže tahle výzva mi nepřijde. Nikdy se nemá říkat nikdy, ale ono by to bez tréninku stejně nešlo. Můj názor je, že to je utopie. Už z toho důvodu, že Dukla hrát dole nebude.

Hodně se toho vždy napovídalo směrem k letní přípravě. Je všeobecně známo, že starší hráči mají v období drilu na suchu od trenérů menší úlevy. Zažil jste vůbec někdy trenéra, který trval na tom, že letní tréninky absolvujete od první do poslední minuty stejně jako dvacetiletí kluci?
Vím, že jeden rok se to tady řešilo v novinách. Ono to ale nikdy tak vyhrocené nebylo. Každý z nás ví, že bez tréninku to nejde. Nefunguje to tak, že bych přišel za Petrem Vlkem a řekl mu, hele, já budu teď týden doma. Výjimka je, když se něco děje v rodině, nebo si člověk něco neodkladného potřebuje zařídit. To se ale povolí i mladším hráčům. Vždy je to o domluvě. Rozhodně to ale nikdy nebylo tak, že by starší hráči dostávali volno, aby mohli ležet doma.

Jaké to vůbec je, přes deset let chodit každý den dopoledne do stejné kabiny, za stejnými hráči, na stejný led, stadion... Jde se vůbec ubránit během tak dlouhé doby ponorkové nemoci?
Tak je jasný, že občas to člověka přepadne. Obzvlášť v letní případě, kdy se scházíme dvakrát třikrát denně. Tam je pochopitelný, že to není jednoduchý. Na druhou stranu pak v sezoně, když se vyhrává a je dobrá parta, tak si to člověk užívá. V letošní sezoně extra, když jsme byli nějakých 15 kol na prvním místě. Nebo když jsme vyhráli po pěti letech v Ústí nad Labem, tak to tu lehkou ponorku suverénně přebije.

Jak Vám zní spojení: Oldřich Bakus – hokejový trenér?
Přiznám se, že o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Možná později bych mohl nějakým způsobem pomáhat malým dětem, ale v nejbližší době se do toho určitě nechystám.

Čemu se budete tedy věnovat?
Normálnímu životu normálních lidí. Ráno chodit do práce, večer z práce. (smích) Budu mít po letech volné víkendy. Ale neznamená to, že bych úplně zanevřel na sport. Jízda na kole nebo nějakej ten fotbálek určitě přijde na řadu. Není už žádným tajemstvím, že od května nastupuju jako obchodní ředitel do Auta Vysočiny, konkrétně do Volkswagenu. Tak doufám, že mi to tam půjde stejně dobře, jako na ledě. (smích) Je to pro mě něco nového. Nová výzva a já se na to těším. Neznamená to ale, že bych na Duklu zanevřel. Určitě budu zápasy sledovat a snad se mi ji podaří i nějakým způsobem podporovat.

Co byste Dukle popřál do dalších let?
Celému klubu bych přál, aby dál sháněli víc a víc sponzorů, aby přišla nějaká větší firma, která by dala hodně peněz, protože to je alfa a omega. Výborné by bylo, kdyby chodilo i dál hodně fanoušků. A těm bych přál, aby viděli co nejpohlednější hokej. A když se nějaký zápas nepovede, aby neztratili hned trpělivost. Je to jenom sport a nemůže to vyjít vždy bez chybičky. Ono to občas z tribuny může vypadat, že se na to kluci vykašlali, ale to pravda určitě není. Tady za 10 let nebyl jediný zápas, který bychom vypustili. Samozřejmě přišlo období, kdy se nedařilo, ale tak to přeci bývá všude a ve všem... Moc bych si přál, aby se v Jihlavě postavil stadion odpovídající extraligovým požadavkům. Když půjdeme po malých krůčcích, snad se jednou všichni té vytoužené extraligy dočkáme.

Oldřich Bakus na začátku sezony 2007/2008 vyhrál buly pro prezidenta České republiky, pana Václava Klause.

Oldřich Bakus v souboji s plzeňským Martinem Strakou v sezoně 2004/2005.

Jako kapitán musel Bakus plnit celou řadu povinností. Jednou z nich byla i diskuse s rozhodčím.

Daniel Hodek prozradil, že s Oldřichem Bakusem si rozuměl i v osobním životě, což dokládá tato fotografie.

Ani starší hráči neměli na růžích ustláno. I jihlavských kapitán musel v letních měsících podstupovat tvrdý dril.

Bývalý kapitán jihlavské lodi bude mít po skončení hokejové kariéry i více času na svou rodinu.

Snad nejtypičtější obrázek z první ligy. Oldřich Bakus dává gól!

Sdílejte článek