Michael Polcar má sen. Chce dát gól Orctovi

Na vlastním ledě ústecký Slovan body už několik let jen tak nerozdává. Také ve středečním zápase třetího kola nového prvoligového ročníku byli Lvi na soupeře lakomí.

Do vedení šli svěřenci Jaromíra Šindela už ve druhé minutě, Dukle se podařilo srovnat zásluhou Michaela Polcara, který tak zaznamenal první gól v sezoně. „V rohu kluziště ústecký hráč zaváhal a ztratil puk, využil jsem situace, vzal ho, najel jsem z boku na gólmana, naznačil střelu, natáhl jsem si ho do boku a dával to nahoru,“ popisuje svůj první zápis do statistik nového soutěžního ročníku sympatický útočník.

Víc gólové radosti nebylo hráčům z Vysočiny na severu Čech dopřáno. Naopak Ústí přidalo v polovině zápasu druhý a zkraje třetího dějství ještě třetí přesný zásah. „I za stavu 2:1, 3:1 se s tím pořád dalo něco dělat. Málo jsme ale stříleli. Kdyby byla větší četnost střelby, tak by tam určitě nějaký gól padl," přemýšlí nahlas. „Gólman Koutský ale chytal fakt dobře,“ říká na adresu ústeckého muže s maskou, který dostal v zápase přednost před velezkušeným Zdeňkem Orctem. „Ale náš Filip Novotný chytal taky výborně, musím ho pochválit,“ dodává jedním dechem. Sestřih zápasu, který si můžete prohlédnout zde, mu dává za pravdu.

A právě u druhého gólmana Ústí, jenž do utkání na severu Čech nezasáhl, se Michael Polcar pozastavuje. Má radost ze svého premiérového gólu, vyměnil by jej ale za týmový úspěch a nějaký ten bodík do ligové tabulky, a možná i za možnost překonat právě legendárního „Oriho“. „Kdyby se mi podařilo dát gól panu Orctovi, bylo by to super. Byl bych druhou generací Polcarů, která by ho překonala. Góly mu dával už táta v osmdesátých a devadesátých letech,“ přemítá šikovný útočník o době, kdy Zdeněk Orct hájil branku Litvínova a jeho otec Aleš bojoval v barvách Dukly Jihlava, Vsetína nebo Zlína. „Kdyby ten můj gól padl za záda pana Orcta, tak by to bylo pro něj kuriozní, protože naposledy dostal gól od hráče jménem Polcar před jednou generací – od táty,“ usmívá se sympatický hráč s dvacítkou na dresu, tedy se stejným číslem, jaké nosil i jeho otec Aleš Polcar. V památném finále sezony 1990/1991, kdy Dukla porazila Litvínov 3:1 na zápasy (v posledním ho deklasovala 7:0 - pozn. aut.) a slavila tak dvanáctý titul, ale hrál s jedenáctkou. „Určitě těch puků od mého táty vytahoval pan Orct z brány hodně, protože v devadesátých letech proti sobě nastupovali pravidelně a gólů v té době táta dával hodně,“ říká nadšeně mladý útočník, pro nějž byl otec hokejovým vzorem. Mimochodem po současném trenérovi Dukly Petru Vlkovi byl Polcar starší druhým nejproduktivnějším hráčem play-off této sezony.

Ale zpět do současnosti. Ve středečním zápase proti Ústeckým Lvům překonal Michael Polcar „jenom“ Vladislava Koutského, proti Zdeňku Orctovi mu to může ale vyjít v některém z příštích duelů. Dukla se se Slovanem utká v této sezoně ještě minimálně třikrát. „Doufám, že ho překvapím a myslím, že ten gól ho nebude ani mrzet," mrká šibalsky modrýma očima. „Bude to pro něj kuriozita, bude si moci do svých statistik poznamenat, že dostal gól od dvou hráčů stejného jména, ale jiné generace,“ uzavírá směrem k dvaačtyřicetileté legendě v bráně Ústeckých Lvů Michael Polcar. „Pro mě je to Pan gólman.“

Sdílejte článek