Můj příběh potvrzuje rčení, že vše špatné je k něčemu dobré, říká Tomáš Fučík o loňské sezoně

Tomáši, první otázkou bych se vrátil k sezoně 2013/14, ve které jsi chytal za jihlavské juniory. Jak s odstupem času hodnotíš, že se podařilo udržet extraligu a vyhnout se nálepce „těch, kteří sestoupili“?
Nechtěl jsem skončit sezonu s tím, že tým spadne. Zvláště s ohledem k mládežnickým kategoriím. Spousta talentovaných hráčů nižších ročníků, například ze staršího dorostu, čeká na šanci v juniorské extralize a na nás záleželo, jestli ji udržíme. Spadl mi ohromný kámen ze srdce, když se nám
to povedlo.
Vzpomínám si, že jsem prožíval baráž hodně. Přestože jsem byl v Jihlavě jen dva roky, tak jsem si vypěstoval k Dukle vztah a viděl jsem, jak lidé ke klubu svědomitě přistupují. Proto jsem se snažil udělat vše pro to, abych podpořil jejich snažení. Bohatá historie klubu je v Jihlavě stále hodně cítit a Dukla by měla hrát v mládežnických kategoriích nejvyšší soutěže, takže jsem byl rád, že se nám povedlo extraligu udržet.

V následující sezoně jsi přestoupil do Karlových Varů, jejichž junioři hráli MHL – mládežnickou obdobu Kontinentální hokejové ligy (dále jako „Malaďožka, jak se lize říká – pozn. aut.). Kdy ses poprvé dozvěděl, že o tebe má „Vlčí smečka“ z Karlových Varů zájem?
Karlovy Vary o mě měly zájem již po první sezoně v juniorce Dukly (2012/13 – pozn. aut.), která se mi jako „prvoročákovi“ v juniorské extralize celkem povedla (červenožlutí bojovali v nadstavbové části o postup do play-off – pozn. aut.). Možnost hrát v MHL byla pro mě veliká výzva, ale nakonec jsem pokračoval sezonu 2013/14 v Jihlavě a do Varů se přesunul až po dohrání baráže s juniorkou. Zpětně to hodnotím pozitivně, v Dukle jsem opět dostal hodně prostoru což pro mě, jako pro mladého brankáře bylo důležité.

Když se podívám na tvůj první zápas za juniory Karlových Varů, přezdívané Vlčí smečka, jak bylo příjemné nastoupit do nové soutěže ve 32. minutě za stavu 3:5 proti Mytišči místo gólmana Jakuba Frčka, který po pátém gólu střídal?
Před začátkem sezony jsme měli přípravné zápasy, jak už to bývá zvykem, a já jich odchytal dost na to, abych věděl, do čeho jdu. V srpnu byl turnaj v Karlových Varech, kde byli dva naši budoucí soupeři - Salzburg a silný SKA Petrohrad. Ještě před začátkem přípravy na ledě jsme byli na turnaji v Soči, což byl pro mě jeden z velkých zážitků. Ve všech týmech tou dobou normálně probíhala letní příprava; nám během čtrnácti dnů nabalili výstroj a odletěli jsme do olympijského střediska v Soči. Odehráli jsme tam velice kvalitní turnaj s ruským výběrem do dvaceti let, rozdělený na dva týmy Východ a Západ, a ještě s Krasnodarem jako juniorkou Soči.

OLYMPIJSKÝ PARK SOČI. Před sezonou 2014/15 se karlovarská juniorka zúčastnila turnaje O pohár Černého moře v Soči. Tomáš Fučík a jeho spoluhráči měli vedle hokejových povinností i čas na procházku po městě kterému samozřejmě vévodí nejen areály a sportoviště zimních olympijských her 2014, ale také olympijský park a vesnice. Foto: Archiv Tomáše Fučíka.

K dotazovanému zápasu. Když jdu do zápasu jako dvojka, tak se pro mě nic nemění, musím být vždy připravený. Bral jsem první zápas jako obrovskou zkušenost, tím spíš jako první soutěžní zápas v Malaďožce vůbec. Nechtěl jsem vůbec nic podcenit, říkal jsem si, že kdykoliv můžu jít do branky. Nakonec se tak stalo a myslím si, že jsem si nevedl špatně a řekl si o nasazení do dalších zápasů.

Daný zápas jste nakonec prohráli jen o gól, ale už v dalším utkání jste rozdrtili Voskresensk poměrem 8:3 a nastartovali jste sérii výher, kdy jste během jedenácti zápasů jen dvakrát prohráli. Nakonec jste v nedokončené sezoně prohráli v základní hrací době jen sedmkrát z dvaačtyřiceti zápasů, celkově pak devětkrát. Kde hledat příčiny toho, že se týmu tak dařilo?
Dobrá otázka (usmívá se). To je prostě chemie. Těžko dokáže kdokoliv říct jeden důvod, proč se tak dařilo. Jednu věc však můžu říct určitě – měli jsme kvalitní a především vyrovnaný tým. Některé ruské týmy se snažili hrát vedle starších hráčů i na mladší hokejisty ročníku 96, 97, kdežto my jsme hráli především s ročníky 94, 95. Navíc řada z nás měla s Malaďožkou už nějakou zkušenost, což nám hodně pomohlo. Začalo se nám dařit a, jak to tak bývá, vždy když to šlape, tak přijde i ta psychická pohoda v kabině. Z mého pohledu měli na úspěších velkou zásluhu i naši trenéři, kteří byli jedním ze základních kamenů našich vydařených výsledků.

Při zápasech českého národního týmu proti ruské Sborné panuje z historických důvodů obrovská rivalita. Jak se líbilo ruským celkům, když český mančaft vedl jejich Malaďožku?
Říkáš to dobře (směje se). Moc se jim to nelíbilo a je pravda, že ve většině zápasů, i s týmy pohybující se na dně tabulky jsme to neměli jednoduché, protože nám nikdy nedali nic zadarmo. Pro nás to byla naopak obrovská zkušenost, protože žádný zápas v sezoně nebyl jednoduchý. Za jakéhokoliv stavu se Rusové před námi nechtěli sklonit a bojovali vždy až do konce. Na to, že jsme poměrně vévodili soutěži a přetahovali jsme se s Jaroslavlí o první místo v konferenci, jsme neměli výsledky až tak jednoznačné. Všechny zápasy byly vcelku vyrovnané a spoustu zápasů jsme dokázali vyhrát díky gólům v posledních pěti deseti minutách nebo na nájezdy.

Dalo by se říct, že na český celek byly ruské kluby mnohem víc vyhecovanější než třeba na jiné ruské nebo zahraniční kluby?
Určitě (přesvědčivě). To šlo vidět nejen na ledě, ale i mezi fanoušky. Šlo z nich cítit, že do Ruska přijel český tým. Na druhou stranu, potkali jsme i fanoušky, kteří mají k Česku dobrý vztah a kteří nám třeba i fandili. Ale mnohem více byla cítit rivalita.

Pro ruské fanoušky je asi hodně dobře, že v Malaďožce nehrají jen ruské týmy nebo kluby z postsovětských republik, ale že se soutěž otevírá de facto celé Evropě… (Dle aktuálních zpráv se vedení MHL rozhodlo soutěž uzavřít - pozn. aut).
Když jsme byli na turnaji v Soči, tak k nám promlouval ředitel soutěže. Říkal, že je rád, když má v Malaďožce zastoupení českého nebo i rakouského týmu, protože přinášíme do ligy nový styl hry. Z pohledu ruských fanoušků je to určitě zajímavé. Tím spíše, když přiletěl český tým, který soutěž vedl. Byli jsme pro ně velká kořist (směje se).

V sezoně 2011/12 hráli v ruské juniorce současní hráči Dukly, Ondřej Malec a Martin Kuřítko, za tým Tatranskí Vlci. Slovenský celek měl nálepku tvrdých hochů, kteří nikdy nešli pro ránu daleko. Jak v tomto ohledu vypadá Malaďožka nyní?
Z mého pohledu jsme v týmu neměli vyloženě nějaké bitkaře. Nebáli jsme se hrát do těla i kvůli tomu, že jsme v kádru měli zkušené hráče. Nevím, jak liga vypadala, když tam hrál Ondra s Martinem, ale před sezonou nás šéf rozhodčích dost seznamoval s trestným řádem. Ten je pro hráče Malaďožky dost odlišný oproti české juniorské soutěži a především dost peprný v tom smyslu, že za každou bitku nebo její vyvolání, či nesportovní gesto k divákům, je pro konkrétní hráče finančně trestáno. Hokejisté se do ničeho až tak moc nehrnuli, protože z minulé sezony měli pár „zážitků“. V sezoně 2012/13 při play-off se Spartakem Moskva dostali karlovarští gólmani Fečo s Habalem trest za to, že dávali nějaké vzkazy směrem k divákům. Všechny zápasy jsou samozřejmě natáčené a po nějaké době jim přišel „dopis“ (směje se), ze kterého asi nebyli moc nadšení. Napadá mě pouze Čechov, se kterým jsme stihli hrát pouze doma, vyhráli jsme 5:3 a o bitky tedy nebyla nouze (usmívá se). U nich je to zřejmě postavené na takovém stylu hry. Jinak si myslím, že soutěž je velice kvalitní. Není to postavené na rvačkách, což možná šéfové soutěže chtěli právě těmi pravidly a dodatečnými tresty usměrnit.

PŘES CELÉ RUSKO. Karlovarská Vlčí smečka vedle zápasů v relativně „blízkých“ městech (Salzburg, Riga, Minsk, Moskva. Petrohrad) cestovala takřka přes rozlohou největší stát světa. Z Moskvy do Južného Sachalinu je to kolem 9000 kilometrů. Tamní hokejový klub Sachalin je vzdálen ještě o 900 km dále než Chabarovsk, kde svého času hrál český hokejový útočník Jakub Petružálek. Foto: Archiv Tomáše Fučíka.

Vzhledem k tomu, že jste jako český tým hráli ruskou soutěž, střídali jste série domácích zápasů s venkovními. Jak jste snášeli cestování při takovém týdenním ruském tripu, který obnášel čtyři pět zápasů?
Já osobně mám cestování rád. Těšil jsem se na to a byla to pro mě zkušenost, že jsem se podíval do nějakých nových koutů světa. Je pravda, že jsem rychle pochopil, že cestování ve spojení s nabitým zápasovým programem až zase taková sranda není, bylo to rozhodně náročné. Cestování mám především spjaté se spoustou zážitků, na které budu dlouho vzpomínat.

Na tvé zážitky jsem se chtěl zeptat. O Rusku se často traduje, že tam neexistuje střední třída. Lidé jsou buď bohatí nebo chudí. Jak na tebe toto tvrzení působilo a jak vypadala životní úroveň v malých městech nebo mimo Moskvu a Petrohrad?
Jak říkáš. Moskva je dominanta Ruska, pak ještě Petrohrad je nádherné město, z mého pohledu nejhezčí z měst co jsme navštívili. Zároveň jsme pak měli trip na Sachalin, což je vlastně ostrov ležící severně od Japonska. To byla taková osada (usmívá se) s polorozpadlými domy. Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl vlastně jeden z mála hezkých budov. Stadion byl ale slušný, bylo vidět, že tam nestojí dlouho. Ale těmito rozdíly je Rusko známé. Já jsem to rozhodně také vnímal.

S cestováním je spjaté i létání, kdy stačí vyslovit jedno slovo – Jaroslavl. Situace se od té doby asi výrazně zlepšila…
Létali jsme především linkami Aeroflot, jedné z největších ruských leteckých společností, ale také českými aerolinkami. Já s létáním do svého působení v Malaďožce neměl nějakou velkou zkušenost, ale nikdy jsem se během našeho cestování necítil v nebezpečí, lety probíhaly vždy bez problémů.

Na své sociální síti máš fotky z venkovních zápasů, mezi kterými je i foto karlovarského týmu u památníku zahynulým hráčům a funkcionářům z letecké tragédie v Jaroslavli. Jak to na vás působilo?
Byl jsem překvapený, jak to na nás působilo. Byli jsme zrovna v docela dobrém rozpoložení, a když jsme přišli v Jaroslavli k tomuto pomníku, tak to najednou všechno ztichlo. Viděl jsem, že nejen na mě, ale i na všechny mé spoluhráče, má tato tragédie stále velký dopad. Byl to zvláštní pocit tam být.

07.09.2011. Uvnitř Areny 2000, domovského stadionu Lokomotivu Jaroslavl, se nachází památník obětem leteckého neštěstí, při kterém 7. září 2011 tragicky zahynul celý hokejový a realizační tým klubu Lokomotiv Jaroslavl. Z pětačtyřiceti osob na palubě letounu přežil pouze letový inženýr. Foto: Archiv Tomáše Fučíka.

Nyní máš možnost porovnávat Malaďožku třeba s českou juniorskou ligou, ať už herně nebo zázemím. Dokážeš najít nějaké srovnání, které vyznívá lépe pro českou extraligu juniorů?
Česká juniorská extraliga si určitě drží nějakou svoji kvalitu a je to soutěž, na které se dá rozhodně stavět a mě osobně dala spoustu zkušeností. Byl jsem ale velice překvapený, na jaké úrovni je ruská MHL. Z mého pohledu ve většině ohledech válcuje naši juniorskou soutěž a jde vidět, že ji Rusové berou hodně vážně.
Zázemí celé ligy je ve všech ohledech velice kvalitní. Některé zápasy bývají i v živém přenosu v ruské televizi. Soutěž je celkově více sledovaná různými zahraničními kluby. Ve spoustě týmech nastupují hráči, kteří hrají během sezony i v KHL.

Jaká byla průměrná návštěva vašich zápasů?
Když v Karlových Varech soutěž začala (ročník 2012/13 – pozn. aut.), tak o ní byl logicky docela velký zájem. Za mého příchodu se Vary připravovaly na třetí sezonu v MHL a zájem přeci jen trošku upadl. Tím, že jsme ale podávali dobré výkony, se o nás začalo opět více vědět, ve městě na nás upomínaly billboardy a zvaly lidi na hokej a fanoušků přibývalo. Ke konci se návštěva na domácích zápasech držela kolem sedmi osmi stovek.

Zmínil ses o billboardech. Na tvém sociálním profilu jsem viděl právě jeden takový billboard, na kterém zveš fanoušky na Malaďožku právě ty…
Bylo to pro mě překvapení. Být na billboardu a upoutávat na naše zápasy pro mě byla nepochybně veliká čest a také nevšední zážitek.

BILLBOARDY PO VARECH. Fanoušky na zápasy MHL lákala do ochozů nejen výborně hrající Vlčí smečka, ale také gólman Tomáš Fučík, který se objevil na několika billboardech. Foto: Archiv Tomáše Fučíka.

Co říct ke smutnému konci sezony, kdy jste museli MHL opustit kvůli finančním problémům? Měli jste v posledních zápasech nějaké náznaky, že by k tomu mohlo dojít?
První náznaky jsme v kabině zaslechli začátkem prosince, ale nenechávali jsme se tím rozhodit. Soustředili jsme se na to, abychom pokračovali v dobrých výkonech. Tyto informace se ale proslýchaly opakovaně po Vánocích... Za sebe musím říct, že jsem jim nepřikládal nikterak velkou váhu, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Byl konec o to horší, že jste patřili k nejlepším týmům soutěže s nadějí na dobrý výsledek?
Samozřejmě. Měli jsme odlétat na další trip a den předem jsme vůbec nevěděli, zda odletíme nebo ne. Ráno jsme měli rozbruslení a po něm jsme stále nic nevěděli a čekali na pokyny od vedení. Trenéři pak přišli se zprávou, že neodlétáme (smutně). Ještě týden probíhala různá jednání a my stále trénovali a připravovali se na možný odlet. Vedení se pro dokončení sezony snažilo udělat maximum, z jejich strany byl opravdu velký zájem, abychom ligu dohráli. Bohužel z ruské strany nepřišly dobré zprávy. Poté nám hlavní manažer oznámil konec působení našeho týmu v soutěži. Nebylo to rozhodně v tu dobu pro nikoho příjemné.

Odstoupení Vlčí smečky navíc nastalo v době, kdy v ostatních soutěžích vrcholily boje o play-off, navíc několik dnů před koncem přestupního termínu. To se pak těžko řekne „hledej si nové angažmá…“
Ve chvíli, kdy nám oznámili, že končíme, šlo o velký problém. Přišlo to opravdu v nejnevhodnější chvíli, protože do deseti dnů byla uzávěrka přestupů a nebylo moc času na to hledat nová angažmá.

NENECHTE VLČÍ SMEČKU PADNOUT. Příznivci Karlových Varů při blížících se velkých problémech juniorského týmu – Vlčí smečky – vyvěsili v KV Aréně transparent s jasným vzkazem. Přání fanoušků a celého týmu vůbec se ale nakonec nevyplnilo. Foto: Archiv Tomáše Fučíka.

Nakonec jsi získal angažmá v Benátkách nad Jizerou. Jak se tvůj přestup do liberecké farmy udál?
Přišlo to jak mávnutím proutku. Tím, že konec Vlčí smečky přišel velmi nečekaně, neměl jsem vůbec představu, co se budu dít dále. Motalo se mi v hlavě spoustu myšlenek. Hned den na to jsem nastoupil v jednom zápase za druholigový Sokolov a další den ráno mě volal trenér, ať se odpoledne hlásím v Liberci potažmo v Benátkách na Jizerou.

Před zápasem Dukly v Benátkách (31.1.2015 – pozn. aut.) jsem tě potkal na benáteckém stadionu, kde jsi sledoval své budoucí spoluhráče. Jak moc scházelo k tomu, abys nakonec naskočil v dresu Benátek proti bývalým spoluhráčům z Jihlavy?
Bylo k tomu docela blízko. Vše se vyřizovalo hodně rychle, ale zápas s Jihlavou se hrál v sobotu. Já jsem mohl mít vyřízenou registraci až v pondělí, takže jsem naskočil až do posledního zápasu základní části první ligy ve středu proti Havlíčkovu Brodu (Benátky vyhráli 6:1 – pozn. aut.).

Tobě i celému týmu Benátek se v předkole poměrně dařilo. V předkole play-off jste porazili jasně 3:0 na zápasy mírně favorizované Litoměřice – nastoupil jsi do dvou zápasů, a poté jste ve čtvrtfinále potrápili velkého favorita z Českých Budějovic. Po třech zápasech jste vedli v sérii 2:1 a vyjma jednoho zápasu se Motor hodně nadřel na konečnou výhru 4:2 na zápasy. Hodnotíš angažmá v Benátkách pozitivně?
Jednoznačně pozitivně. Můj příběh této sezony mě potvrzuje rčení, že všechno špatné je k něčemu dobré. Ukončili nám soutěž v Malaďožce a já nevěděl, jestli vůbec budu mít možnost někde dál pokračovat. Nakonec se ke mně přiklonilo štěstí a já dostal prostor v Benátkách (Tomáš Fučík odchytal za Benátky pět zápasů – z toho čtyři vítězné, a jednou vystřídal v průběhu zápasu gólmana Vaněčka – pozn. aut.). Skvěle jsme odehráli zápasy předkola play-off s Litoměřicemi. Parta v Benátkách byla výborná a my si věřili i na Motor. Měli jsme velké ambice i přesto, že jsme nebyli favoritem. Nakonec to sice nevyšlo, ale myslím se, že jsme nebyli rozhodně horším týmem. Pro mě to opět byla obrovská zkušenost.

TŘI NEJVYŠŠÍ SOUTĚŽE. Po předčasném konci sezony oblékl Tomáš Fučík dres extraligového týmu Liberce ve skupině play-out na ledě „svých“ Karlových Varů (vpravo), dále pak zažil úspěšné angažmá v prvoligových Benátkách nad Jizerou (v jejich dresu uprostřed). Jeden vítězný zápas odchytal i v dresu Sokolova – proti Moravským Budějovicím (10:2), za které tehdy nastoupili i jeho bývalí spoluhráči z Dukly Jiří Šťastný, Patrik Přidal či Roman Mikeš. Foto: Archiv Tomáše Fučíka, www.hcsokolov.cz.

Co bys říkal člověku, který by ti po předčasném konci sezony v Karlových Varech řekl, že si postupně zachytáš play-off první ligy za Benátky nad Jizerou, poté okusíš extraligový zápas za Liberec, abys ještě stihl nastoupit ve druhé lize za Sokolov?
Asi by mě samozřejmě něco takového nenapadlo. Tato sezona pro mě byla skutečně pohádková. Na jednu stranu skončila bohužel dobře rozjetá sezona v MHL. Na druhou stranu jsem díky tomu posbíral jedny z prvních zkušeností v seniorském hokeji, kterých si moc cením. A také jsem si poprvé vyzkoušel extraligový zápas za Liberec a ještě v zápase na ledě Karlových Varů, kde jsem většinu sezony působil. Celá sezona pro mě byla velikým zážitkem a zkušeností.

Spolu s Benátkami mohlo být tvé jméno zapsáno i u Sokolova, kde jsi odchytal jeden zápas. Místní Baník nakonec neúspěšně bojoval o postup do první ligy, jenž mu utekl o jeden bod. Jak ses dostal právě na jeden zápas do Sokolova?
Když jsem odcházel do Benátek, tak Baník Sokolov zrovna řešil nějaké problémy s gólmany a já měl možnost odchytat tam zápas proti Moravským Budějovicím. Nastoupil jsem proti spoustu klukům, které jsem znal jak z Jihlavy, tak z Třebíče, a zápas jsem si moc užil.

Za Duklu na konci sezony nastupovali tři tvoji bývalí spoluhráči z Karlových Varů – Tomáš Harkabus, Denis Šimek a Matěj Zadražil, kteří patřili ve Vlčí smečce k nejlepším hráčům a v rámci soutěže k nejproduktivnějším hráčům; Matěj Zadražil dokonce v době odstoupení Varů vedl bodování MHL. Jejich angažmá bylo oboustranně dobrým tahem, že?
Myslím si, že nejen pro Duklu to bylo přínosné, ale především pro kluky. Já jsem od začátku jejich příchodu do Jihlavy bedlivě sledoval jejich výkony a těšilo mě, že se klukům tak dařilo.

Sledoval jsi během sezony ve Varech své bývalé spoluhráče z A-týmu Dukly nebo z juniorky?
Hokej sleduji celkově, a to nejen týmy, ve kterých jsem v minulosti působil. Jak už jsem říkal, k Dukle mám vztah a sledoval jsem jak juniorku, tak A-tým.

Jak ses po náročné sezoně těšíš na volno nebo na dovolenou?
Popravdě, když jsem půlku sezony létal po Rusku, tak na dovolenou nemám zrovna moc chuť (směje se). Měl jsem vlastně dvě sezony za sebou bez nějakého většího volna. Po úspěšné baráži s juniorkou Dukly jsem se loni ihned zapojil do try-outu Karlových Varů. Musím říct, že jsem se na volno hodně těšil a také na návrat domů do Třebíče, protože tady mám své přátele a především tu mám rodinu. Ten čas, kdy doma nejsem, si chci vynahradit. Rodina mě ve všem podporuje a chci jí za to moc poděkovat. Je to totiž jedna z věcí, kterou si člověk nemůže vybrat, a já mám v tomto ohledu velké štěstí.

Nyní před tebou stojí nová výzva, angažmá v Erste Bank Eishockey League (EBEL liga) v dresu znojemských Orlů. Vedle nových hokejových zkušeností tě místo tisíců kilometrů v letadle a cestování do Sachalinu či Chabarovsku čekají cesty k zápasům do Lublaně, Fehérváru, Villachu, Bolzana či jednoho z nejkrásnějších měst celého Tyrolska – Innsbrucku. Jak se na následující sezonu těšíš?
Zatím jsem ve Znojmě krátce, ale všechno na mě působí velice dobře. Jak spoluhráči, tak zázemí které je v Znojmě na velice kvalitní úrovni. Je to pro mě další velká výzva, na kterou se hodně těším. Co jsem slyšel, tak styl hry která se v EBEL lize hraje, by mě mohl sednout a já doufám, že se mě podaří navázat na minulou sezonu a že se našemu týmu bude dařit.

Sdílejte článek