Hokejisté rozhodně nejsou hloupí, tvrdí Patrik Fink

„Ve dvaceti jsem měl v hlavě jenom hokej, ale teď už nějakou dobu přemýšlím, jestli mám to věčné harcování vůbec zapotřebí. Chci se věnovat tomu, co mě bude dál živit. Na devadesát devět procent končím,“ hlásí jihlavský rodák, který poslední dva soutěžní ročníky strávil v prvoligové Kadani.

Dá se říct, že jste ztratil chuť hrát hokej?
To snad ani ne, ale já studuji v Olomouci management sportu a trenérství. Strašně mě to baví. Jenomže škola je hodně náročná na čas. V budoucnu bych mohl být trenérem, případně manažerem. No, a nebo se budu věnovat finanční stránce věci. A právě v tom už se poslední dva roky nějakým způsobem angažuji.

Můžete být konkrétnější?
Vysvětluji sportovcům, jak by měli zacházet s penězi. Zkrátka jim poskytuji určitý finanční servis. Radím jim, co mají dělat, aby měli dost i potom, kdy si přestanou hokejem vydělávat.

Proč jste se vydal právě tímhle směrem? Bylo to třeba proto, že vám osobně něco podobného v hokejovém životě chybělo?
Asi tak nějak. Finance sice byly mým hobby celý život, ale člověk nemůže obsáhnout všechno. A když si nechá dobře poradit, tak potom sklízí ovoce. Je potřeba myslet na zadní vrátka.

Zvlášť, když hrozí riziko vážného úrazu...
Jasně. Nevím, jak to mají jinde, ale třeba v Kadani se v poslední době začalo dávat do smluv, že pokud bude hráč delší dobu zraněný, má klub po třech týdnech právo na padesátiprocentní krácení platu. A když pak není hokejista zajištěný, může to být problém.

Vy jste se ale klidně mohl ještě nějakou dobu zajišťovat právě hokejem...
(usmívá se) Já si myslím, že první liga pomalu směřuje k tomu, že půjde o poloprofesionální soutěž. V každém týmu budou maximálně dva tři staří kozlové a ti budou zbytek mužstva učit. Měla by to být liga pro mladé hokejisty.

A vy už se necítíte být mladý?
(směje se) Víte, kdy jsem poprvé začal uvažovat o konci kariéry? Když jsem před dvěma roky přišel do Kadaně, vybaloval jsem si v kabině věci a osmdesát procent kluků, kteří do ní přišli, mě pozdravilo: Dobrý den. Tehdy jsem si řekl, že je načase začít uvažovat, co budu dělat dál. Nikdo nemládne.

Zahraniční angažmá vás nelákalo?
Ne, vůbec.

Jste spíš domácí typ?
Jako že bych byl pecivál? To zase ne. Ale už mám rodinu, takže musím přemýšlet, co pro ni bude nejlepší.

Neříkejte, že vám sport nebude chybět?
Už teď mi chybí. Proto se taky snažím chodit pravidelně běhat, jezdit na kole nebo zajdu jen tak do posilovny. Ale že by mi chyběl vyloženě hokej, to říct nemůžu.

Taky to není tak dlouho co skončila sezona. Počkejte za pár měsíců...
(usmívá se) Já samozřejmě nevím, co bude za půl roku nebo za rok. Může se stát cokoliv. Výstroj mám pěkně srovnanou doma ve skříni a jednou za čas ji určitě opráším na nějakém sranda mači. A nebo přijmu nabídku od bratra.

Povídejte...
Snaží se mě přesvědčit, abych šel hrát druhou ligu do Chotěboře. Chystají se tam totiž koupit licenci. No a on v klubu dělá manažera. Chce, abych mu pomáhal. Ale jak už jsem řekl, já mám trochu jiné plány.

Druhá liga by se dala se studiem a prací skloubit určitě docela dobře. Nebo ne?
Asi ano. Každopádně pokud o tom začnu uvažovat, budu hrát jenom pro radost. Ne proto, aby mě hokej zase živil.

Kolik hokejistů s vámi v ročníku studuje?
Abych řekl pravdu, jsem tam sám. I když ve vyšších ročnících se sem tam nějaký hokejista objeví. Hlavně kluci z Olomouce, protože jsou doma.

Nezlobte se, ale vaše odpověď malinko nahrává zlým jazykům, že hokejisté jsou všeobecně málo vzdělaní...
Chtěla jste říct hloupí? Tak to určitě není pravda. Problém je jenom v časové náročnosti. Já bych taky nemohl studovat, kdyby mi Kadaň nevyšla vstříc. Za to ji chci moc poděkovat. Když někdo dělá individuální sport, může si přehodit tréninky, ale u hokeje to nejde. V deset dopoledne musíte být na ledě.

Z Kadaně do Olomouce je to skoro přes celou republiku. Jak často jste do školy dojížděl?
Jednou měsíčně na víkend. Od čtvrtka do neděle jsem najezdil nějakých sedmnáct set kilometrů. Nebyla to žádná sranda. Ovšem, jestliže chce člověk nějak zvýšit svoji hodnotu na trhu práce, pak tomu musí něco obětovat.

Studovat jste se rozhodl sám, nebo vám někdo musel pomoct?
(usmívá se) Přiznávám, že bez dvou lidí bych se asi neodhodlal. Prvním byl doktor Čepera. Ten mi vždycky říkal: Ty hledáš jenom důvody, proč nestudovat. Začni konečně hledat věci, proč bys měl. No a druhým člověkem byla paní profesorka Ustohalová s gymnázia, která mi pomáhala s logistikou. Oběma bych chtěl moc poděkovat. A samozřejmě by to nešlo bez rodiny.

Ta s vámi byla v Kadani po celou dobu?
Ano. Manželka, i syn Oliver. Ale doma je prostě doma. V Jihlavě máme kořeny, babičky, sportovní vyžití, aquapark, zoologickou zahradu... Kadaň byla malé město, kde na jedné straně stála elektrárna a na druhé taky. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl, že skončím a vrátíme se domů.

A kdyby teď přišla nabídka z Jihlavy, změnil byste názor na ukončení kariéry?
Tak za prvé se žádná neobjeví (usmívá se), a za druhé jsem opravdu spokojený s tím, co momentálně dělám. Práce mě baví, takže téměř na sto procent můžu říct, že bych neměnil. Tím ovšem netvrdím, že Duklu nesleduji. Fandím jí pořád. Vím, že má teď velmi dobrou mládež, to je paráda. Jenom jsem zvědavý, co bude, až skončí Olda Bakus. Ten je pro ni velmi důležitý už řadu let. Těžko ho bude nahrazovat.

Jednou by to třeba mohl převzít váš syn. Nebo s ním máte jiné plány?
Tak zatím jsou mu jenom dva roky. Ale je pravda, že už se tak nějak bavíme, co by mohl dělat. Já bych preferoval spíš tenis. Je to individuální sport, ve kterém, když mu nepůjde forhend, tak se prostě zaměří na něj, a buď se ho naučí nebo ne. U hokeje je to přeci jenom dost o spoluhráčích.

Takže hokejová budoucnost v jeho případě padá?
Těžko říct. Zase na druhou stranu má Dukla výhodu v tom, že je o děti postaráno po všech stránkách. Školou počínaje. Navíc má řadu profesionálních trenérů. V tenise je snad v Jihlavě jenom jeden. I když ono je to vlastně jedno, stejně si nakonec vybere sám. A třeba se rozhodne hrát na kytaru (směje se).

A hudební sklony by zdědil po vás?
Po mně ne, ale moje maminka je učitelka hudby. Já jsem spíš pasivní posluchač, hlavně muzikály jsou moje hobby. Jezdíme na ně s manželkou moc rádi.

Který jste viděl naposledy?
No teď jsem měl asi rok pauzu, nebo možná i déle. Jezdil jsem víc do školy než za kulturou. Co si tak vzpomínám, tak naposledy jsme byli asi na Golemovi. Bylo to tehdy nějak krátce po smrti skladatele Karla Svobody, takže hodně smutné.

Vraťme se na chvilku k vaší hokejové kariéře. Během ní jste vystřídal nějakých deset klubů...
(skočí do řeči) Ježíš, já to nikdy nepočítal. Fakt jich bylo tolik? Ale jo, asi máte pravdu.

Na kterou štaci vzpomínáte nejraději?
Ačkoliv jsem Jihlavák, musím přiznat, že jednoznačně na dobu strávenou ve Znojmě. Dostal jsem se tam tehdy oklikou z Jihlavy přes Brno a prožil s ním nejhezčí hokejové období. Celé to začalo postupem do extraligy. Objevil jsem ve Znojmě fantastické spoluhráče a trenéry. Na těch pět let se nedá zapomenout.

Takže kromě sledování výsledků Jihlavy vnímáte dost podstatně také to, jak se daří Znojmu?
Jasně, já vždycky sleduji, jak se daří týmu, ve kterém jsem hrál. Přeci jenom mám všude kamarády, známé. Jedno je ale jisté, Dukla je v tomhle směru specifická. A není divu, hrál jsem v ní odmalička. Tomu se neubráníte.

Přesto jste ji tehdy před deseti lety právě se Znojmem poslal o soutěž níž...
Já vím, ale pak jsem byl zase u toho, když se jí podařilo postoupit přes Budějovice. Tenkrát jsem se vnitřně uklidnil. Jako Jihlavák jsem to měl 1:1.

To znamená, že první vítěznou baráž v roce 1999 jste si neužil úplně naplno?
Ale jo, užil a náramně. Strašně jsem se na ni těšil. Jako mladý kluk jsem se totiž cítil ukřivděný. I když já se tak vlastně cítím i teď (směje se). Byla to pro nás prestižní záležitost. Jihlaváků nás tehdy za Znojmo hrálo víc. Vzpomínám si, jak jsme s Radimem Freibauerem jezdili jedním autem a říkali si, jak Dukle dokážeme, že udělala velkou chybu, když nás předtím nechtěla.

Dávali vám v Jihlavě hodně najevo nevraživost?
Je pravda, že v roce 1999 ještě nebylo moc zvykem, že by hráči měnili kluby. Dnes už je to naprosto normální. Z hokeje se stalo kočovné zaměstnání a nikdo se nad tím nepozastavuje. Hráč jde tam, kde o něj stojí a kde ho zaplatí. Nekouká na to, odkud je.

Vy jste ale nakonec těch úspěšných baráží zažil víc. Bylo tak, že jste si uměl vybrat klub, nebo si naopak klub uměl vybrat vás?
(usmívá se) Spíš to druhé. Když se takhle někdy bavíme s klukama, tak z toho vychází, že jsem byl opravdu barážový specialista. Až přišla ta poslední v dresu Ústí nad Labem. Prohráli jsme tehdy se Vsetínem, to mi pokazilo reputaci (směje se). Pro hokejistu je skvělé, když se dostane do týmu, který má ambice. A mně se to povedlo hned několikrát. Taky proto mi nevadilo, že jsem od nějakých pětadvaceti let hrál jenom 1. ligu. Sladká radost z postupu mi vždycky všechno bohatě vynahradila.

Sdílejte článek