Jan Mareček: Po těžké nemoci se vrátil k milovanému hokeji

Jan Mareček je úplně obyčejný kluk z Jihlavy. Narodil se v roce 1997 a se svými rodiči a mladším bratrem žije v panelovém domě ve Srázné ulici. Ano, na tom není nic neobvyklého, takto žijí tisíce rodin v celém Česku. Ovšem Honza si za poslední dva roky svého života prožil tolik, co mnozí ostatní nestihnou za celý život.

Hokej

Ale pěkně postupně. Do základní školy začal Honza chodit v Křížové ulici, blízko svého bydliště, a ve stejném období vzal hokejku, brusle, přilbu a rukavice a s tatínkem se vydali směr zimní stadion, kde začal s ledním hokejem. „Hokej mě již od začátku moc bavil a pořád baví,“ začíná vyprávění Honza.

První dva roky školy si s hokejem „rozuměly“, ale od třetí třídy, kdy mladí hokejisté trénují v dopoledních hodinách, se musel rozhodnout – buď hokej a s tím přechod na školu v Seifertově ulici, kde jsou sportovní třídy zaměřené na hokej, nebo si vybrat jiný sport. „Vybral jsem si samozřejmě hokej a přešel na Seifertku. S ostatníma klukama jsem se znal již z hokeje, takže přechod do jiného prostředí byl v pohodě,“ pokračuje Jan.

S přibývajícím časem se v hokeji, tak jako každý, zdokonaloval. Tým přešel od minihokeje na hru na celém kluzišti a od krajské soutěže přípravek po žákovskou ligu šestých a sedmých tříd.

Do této doby kluci v červenožlutrých dresech odehráli řadu turnajů v České republice i v zahraničí. „Nejvíc si cením vítězství na turnaji v německém Freiburgu. Tam jsme hráli dokonce dvakrát. Poprvé jsme skončili třetí, podruhé jsme již získali zlato,“ dodává Honza, jehož pozice na hřišti je obránce a oblíbené číslo dresu 9. „Do útoku jsem odmalička nechtěl, vůbec mě to nebavilo, ale hra vzadu, to je něco jiného. Snažit se zastavovat rozjeté hráče, to je ten správný hokej,“ vysvětluje a přitom mu vzrušením září oči.

Hokejová kariéra mladého chlapce se však zastavila nevinným říznutím na začátku března v roce 2010. „Při zouvání bruslí jsem si v kabině nešťastnou náhodou rozřízl prst na ruce. Nic vážného to nebylo, ale zranění si vyžádalo šití v nemocnici.“

Nemoc

Nástup vážné nemoci byl nečekaný a rychlý. Ještě při ošetřování rozřízlého prstu Honzovi zežloutlo bělmo očí a postupně zežloutl celý. Chirurgovi se tento stav nezdál a doporučil rodičům návštěvu infekčního oddělení. Zde po vyšetření zjistili snížené hodnoty jaterních testů. Postupně se vyloučily všechny možnosti žloutenky, takže diagnóza zněla – akutní zánět jater.

Stav Honzy byl v tu chvíli vážný, přestože on sám necítil žádné velké obtíže. Podle posouzení výsledků na klinice v Praze se rodina dozvěděla nepříjemnou skutečnost. Je nutná transplance důležitého orgánu, a čím dříve, tím lépe. Jan ještě v březnu odjel do Prahy, připravoval se na transplantaci jater.

Jenže na klinice v hlavním městě bylo všechno jinak. Předtransplantační testy ukázaly, že výměna orgánu od dárce není nutná a že může pomoci i tzv. konzervativní léčba. „Po měsíci léčby v Praze jsem byl jako zdravý propuštěn s tím, že postupně mohou přijít komplikace,“ vzpomíná Honza a dodává: „Nic mi nebylo, cítil jsem se dobře a říkal si, jak se budu postupně vracet do školy, ke sportu, prostě do normálního života.“

Mladý hokejista byl přes prázdniny v domácím ošetřování, dodržoval přísnou dietu a pokyny lékařů. Ke konci léta roku 2010 se však objevily komplikace, a výrok lékařů po vyšetření byl snad ještě horší než předtím - možná transplantace, těžká aplastická anémie. Česky řečeno selhání imunitního systému. Jedná se o jedno z nejzávažnějších onemocnění krvetvorby.

To již bylo vážné. Lékaři doporučili chemoterapii. Honza ji podstoupil, ale kýžené výsledky se nedostavily. Byly další možnosti léčby. Opakovat chemoterapii, nebo podstoupit transplantaci kostní dřeně. „Můj ošetřující lékař v Praze, docent Sedláček, další chemoterapii nedoporučil a přiklonil se k transplantaci,“ dodává Honza.

Po testech lékaři zjistili, že přímý dárce se neshoduje, na řadu tak přišla transplantace kostní dřeně od nepřímého dárce. Začalo se čekat na vhodného dárce, Honzu lékaři zatím udržovali léky ve „formě“. „Věřil jsem, že se brzo vhodný dárce objeví,“ vzpomíná Jan a jeho „zachránce“ se také do měsíce našel.

Dobu před transplantací trávil ve sterilním nemocničním pokoji, bez kontaktu s okolím. „Na pokoji se mnou byla přes den maminka, měl jsem televizi, počítač a jinou zábavu, ale z pokoje jsem nemohl.“ Když přišel čas transplantace, měl Honza naději, že tělo novou kostní dřeň přijme padesát na padesát. Tak jako ve sportu a v hokeji. Buď vyhraješ, nebo prohraješ.

Čtyřiadvacet hodin proudila Honzovi do těla po kapkách nová dřeň. Poté nastalo období čekání, opět v přísně sterilním prostředí, zda tělo novou dřeň přijme. Následující dny a týdny ukázaly, že tělo kostní dřeň přijalo. „Vrátil jsem se z nemocnice a čekala mě opět domácí léčba. V pokojíčku jsem měl skoro sterilní prostředí, nemohl jsem ještě ven, postupně jsem chodil s rouškou po bytě,“ říká Honza Mareček.

S rodiči jezdil každých čtrnáct dní do Prahy na kontrolu a stále bylo vše v pořádku. Honza se začal vracet do normálního života. Ovšem do školy nechodil. „Celou osmou třídu jsem v Jihlavě vynechal. Měl jsem individuální plán a v Praze v nemocnici jsem dělal každých čtrnáct dní zkoušky,“ vysvětluje.

Zpátky k hokeji

Honza začal v září 2011 chodit do deváté třídy a okolo Vánoc mu zdravotní stav začal dovolovat chodit i na hokejové tréninky. „Začal jsem zvolna bruslit bez výstroje a postupně jsem si přidával.“ Ke konci sezony, v březnu 2012, dva roky po vypuknutí nemoci, již byl v plném tréninku.

Kluci v kabině ho přijali zpátky mezi sebe a při závěrečném turnaji budoucího mladšího dorostu Memoriálu Jaroslava Pitnera několikrát naskočil do zápasů. Při závěrečném vyhlašování výsledků turnaje na něj nezapomnělo ani vedení Dukly Jihlava. Jednatel klubu Bedřich Ščerban mu věnoval hodinky a od týmu dostal podepsaný dres kamarádů ze svého týmu.

Po dvou letech bez hokeje bude mít Honza cestu na led hodně těžkou. Věkem ještě může hrát rok v mladším dorostu. „Do extraligového týmu se asi těžko dostanu, ale hokej mám moc rád a slyšel jsem, že se v nadcházející sezoně postaví ještě ligový tým. A o místo v něm se rád poperu,“ hlásí rezolutně Honza.

„Moc rád bych na dálku poděkoval neznámému dárci. Je dobře, že se najdou lidi, kteří pomáhají druhým. Nikdo z nás neví, kdy bude potřebovat pomoc druhého,“ končí vyprávění Jan Mareček.

VELKÝ BOJOVNÍK. Dva roky se Honza Mareček pral s vážnou nemocí. Přemohl ji a na začátku letošního dubna mohl naskočit několikrát do zápasů během Memoriálu Jaroslava Pitnera. Foto: Vladimír Šťastný (Jihlavské listy)

PROTI SPARTĚ. 1. února 2008 se Honza Mareček takhle postavil proti pražské Spartě v přátelském utkání. Tehdy hrál za pátou třídu. V této sezoně si přivezl i zlato z turnaje v německém Freiburgu, které považuje za svoji nejcennější trofej. Foto: Zdeněk Drla

Sdílejte článek